středa 4. 4. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Existuje peklo? Čert ví, ale v posledních dnech to řešili BBC,The Guardian,The New York Times a teď se do případu zapletl i The Economist. Papež František zjevně mnohým zamotal hlavu a ve hře toho není málo. Co když nepolepšitelné hříšníky vlastně nic strašného nečeká?

Na počátku stojí přátelský rozhovor papeže s italským novinářem a zarytým bezvěrcem Eugeniem Scalfarim. Oba muži se dlouho a dobře znají a důvěřují si, povídají si pravidelně a v jejich věku (81 a 93 let) a postavení jim už také o nějakou tu lacinou senzaci či kariéru úplně nejde. Scalfari nicméně o pár dní později zveřejnil některé „citace“ z rozhovoru a senzace byla přesto na světě. Novinář si nic nenahrával ani nezapisoval, je si nicméně jist, že papež prohlásil, že „peklo neexistuje“. Hříšníci, kteří se nejsou ochotni kát, jsou v tomto podání potrestáni tím, že jejich duše zmizí, přestanou existovat. Jejich pokornější souputníci naopak dojdou odpuštění a tráví věčnost zřením na boha.

Reklama
Reklama

Průměrného středoevropského materialistu vyprázdněný konec hříšné existence nejspíš nevyděsí. Tak nějak si svůj posmrtný osud ostatně představoval. Damoklův meč věčného utrpení v případě, že církev přeci jenom hlásá pravdivou zvěst, je rázem ten tam. A, jak připomíná zmíněný The Economist, církev opravdu nevyhrožuje chabě. Formální katolická doktrína praví, že „okamžitě po smrti duše těch, kteří zemřeli ve smrtelném hříchu, sestupují do pekla, v němž trpí pekelnými tresty, věčným ohněm“.

Vatikán samozřejmě papežova slova popírá. Debata byla soukromá, její převyprávění není věrné. Ostatně papež skutečně o pekle dříve mluvil, National Catholic Reporter například připomíná, že jím vyhrožoval italské mafii, když ji v roce vyzýval, ať se přimkne k bohu a vydá se cestou pokání (i v tomto bodě je František velký nebojsa, speciálně italská katolická církev k mafii v minulosti rozhodně vždy nepromlouvala tak příkře).

V médiích, katolických i zcela světských, teď nicméně vládne zmatek. Dobře, Scalfari papeže necitoval přesně, ale vatikánské dementi zase nezní dvakrát rozhodně. Vlastně jde o to, co to „peklo“ vlastně je. Zesnulý papež Jan Pavel II. upozorňoval, že peklo rozhodně není žádným fyzickým místem, kam vaši duši deportují na mučení. Jde ve skutečnosti o definitivní odloučení duše od boha, zdroje vší radosti a štěstí. Peklo je podle Jana Pavla II. vlastně stav, absence schopnosti vnímat boží přítomnost.

To zní mnohem abstraktněji než oficiální doktrína (a za poznámku možná stojí, že při použití této optiky žije podle nedávných průzkumů v pekle či „pekle“ 91 % Čechů do 26 let). A současný papež František vlastně použil v roce 2015 hodně podobný popis. Zmíněný National Catholic Reporter připomíná epizodu, kdy se Františka jistá skautka zeptala, k čemu je peklo, když bůh odpouští všem. Papež prohlásil, že to je opravdu obtížná otázka, pokračoval nicméně výkladem o pýše a aroganci.

Popsal vzpupného anděla, který se považoval za rovnocenného bohu a když mu bůh nabídl odpuštění, odmítl jej s tím, že ho k ničemu nepotřebuje. „Sám jsem dost dobrý,“ prohlásil prý okřídlený nadutec. A tohle je prý skutečné peklo, s jehož popisem by souhlasili i moderní teologové. „Peklo není o výhni a síře, je to svoboda odmítnout lásku a zvolit si samotu. Pokud věříte ve svobodu, musíte věřit i v peklo,“ tvrdí progresivní americký katolický časopis. Peklo nestvořil bůh, ale my sami.

A tím končí dnešní, trochu netradiční verze denního menu.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Americký magazín New Yorker se v podrobném a velmi obsáhlém materiálu věnuje osobě, jejíž činnost zde v denním menu rovněž v poslední době sledujeme. Saúdskoarabský korunní princ Mohammed bin Salman, kterému v Bílém domě a (jak tvrdí New Yorker) na celém Blízkém východě přezdívají MBS, je sice stále na čekací listině na trůn, skrze svůj nemalý vliv nicméně v zemi prosazuje zásadní reformy, které představil v plánu nazvaném Vize 2030.

V jedenatřiceti letech předestírá občanům své země i světu vizi o moderní Saúdské Arábii, která už nebude ekonomicky závislá na nerostných surovinách a ropě zejména, v níž už nebude možné, aby radikální islamisté propagovali svoji verzi víry a dokonce páchali teroristické útoky v zahraničí, a v níž už z žen nebudou občané druhé kategorie. Na jednom zahraničím setkání měl podle jednoho z účastníků setkání říci, že má dvacet let na to, aby postrčil svoji zemi do budoucnosti. Tedy než Saúdům dojde ropa. Pokud by se mu reformy povedly, mohl by změnit nejen tvář své země, ale obraz islámu po celém světě, který dnes Saúdové ovlivňují „vývozem“ a podporou radikálního wahhábismu.

Reklama
Reklama

„Mnoho analytiků po celém světě se nicméně ptá, zda jde o upřímnou snahu o změnu nebo jen používá reformní jazyk, aby upevnil moc,“ shrnuje New Yorker základní otázku, přičemž jde o otázku skutečně klíčovou, protože díky komplikované historii a vazbám v královské rodině čeká zemi „chaotická bitva“ o trůn, která by mohla rozkolísat celý region.

Zakladatel Saúdské Arábie Abd al-Azíz ibn Saúd se (údajně) oženil s celkem 135 ženami (přičemž všechny byly panny samozřejmě), s nimiž měl celkem dvaačtyřicet synů a pětapadesát dcer. Zemi následně postupně po jeho smrti v roce 1953 vládlo šest z těcho synů, přičemž princip nástupnictví se od jiných monarchií liší v tom smyslu, že před synem krále dostává přednost jeho mladší bratr. MBS nástupnictví získal proto, že si jej mezi svými potomky mimořádně oblíbil současný král Salman, mimo jiné také pro jeho zjevnou intelignci, ambice a zájem o věci veřejné.

MBS rovněž působí dojmem, že mu vyhovují západní zvyky a kultura. New Yorker třeba zmiňuje, že MBS nemá problém – na rozdíl od řady představitelů Saúdské Arábie - si se západními ženami potřást rukou a dívat se jim do očí. Rád hraje na počítači hru Call of Duty. Což se v kombinaci s jeho charismatem a energií ukázalo pro krále jako cennější komodita než doktorát z Oxfordu, který má jeden z jeho bratrů, které při cestě k trůnu přeskočil.

Zároveň ovšem samozřejmě nejde o reformátora a demokrata v západním slova smyslu. Záhy poté, co získal výsadní postavení korunního prince sice začal s reformami, které zahrnují narování diskriminačních pravidel pro ženy nebo omezení tolerance a financování wahhábistických organizací, ale zároveň začal eliminovat všechny, kteří by mohli představovat opozici, od nezávislých médií přes reformní skupiny a aktivisty po umírněné kleriky. Stovky těchto lidí byly následně zatčeny.

Reklama
Reklama