sobota 8. 10. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Dvě zdánlivě nesouvisející události otřásly minulý týden mediálním prostorem. Hned v několika jazycích byla zveřejněna reportáž investigativního novináře Claudia Gattiho, v níž odhalil skutečnou identitu úspěšné spisovatelky tvořící od počátku devadesátých let pod pseudonymem Elena Ferrante. V tom samém týdnu pak byla v Paříží přepadena celebrita Kim Kardashian West.

V komentáři When Women Signify Too Much pro The New Yorker si Jia Tolentino všímá obou těchto momentů a konstatuje, že „obě ženy se staly terčem, protože to jsou slavné osobnosti. A zároveň se staly slavnými přesně díky tomu, jak nakládají se svojí ženskostí“.

Reklama
Reklama

Obě tak činí zcela odlišnými způsoby. Romány Eleny Ferrante pojednávají o nepravidelných vzedmutích ženského vzdoru vůči společnosti, která se jej snaží umenšit. Přístup Kim Kardashian je daleko povrchnější, přitom zvláštním způsobem kombinuje způsoby, kterými jde americká žena ve 21. století na trh jak s vlastní sexualitou, tak rodinným životem.

Odhalení skutečné identity Eleny Ferrante, které novinář chabě omlouval tím, že „veřejnost má právo vědět“, vyvolalo obrovskou nevoli ze strany fanoušků i literární kritiky, z nichž nikdo tohoto „práva vědět“ vlastně nechtěl využít. Přepadení Kim Kardashian zase provázely nevkusné komentáře, že si za útok může sama marnotratným životním stylem, který vede.

Tolentino pak připomíná čerstvou knihu feministky Sady Doyle s názvem Trainwreck: The Women We Love to Hate, Mock, and Fear … and Why, která přináší historický a kulturní rozbor určitého typu žen, kam v zábavním průmyslu spadají třeba  Amanda Bynes, Taylor Swift, Lindsay Lohan, Amy Winehouse, Whitney Houston nebo Britney Spears.

Všechny nějakým způsobem porušovaly pravidla hry – buď příliš pily, měly příliš milenců nebo prodělaly nervové zhroucení. Což všechno jako by byly činy, které přitahují sexistické reakce - a media měla vždy tendenci o těchto ženách referovat negativně.

 

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Týpci s make-upem, ve stříbrných overalech a v botách na vysoké podrážce. Přepjatá image i zvuk. Písně plné melodramatických a kýčovitých zvratů. To všechno byl na počátku sedmdesátých let glam rock. Žánr, který nejvíce zpopularizovali interpreti jako David Bowie nebo T. Rex.

Pro onu přepjatost, komiksovou nadsázku a cílenou zženštilost se glam rock nikdy nedočkal velké vážnosti ze strany hudební kritiky, ostatně i proto, že sám nechtěl být brán vážně. Důkladný výklad jedné hudební a historické éry nyní podává nová kniha Shock and Awe: Glam Rock and Its Legacy, from the Seventies to the Twenty-First Century od hudebního kritika Simona Reynoldse.

Reklama
Reklama

Toho lze aktuálně považovat za nejpopulárnějšího žijícího autora; jeho knihy jako Rip It Up and Start Again o post-punku a Energy Flash o raveové scéně jsou v anglosaském prostředí klasikami žánru. Jak je jeho dobrým zvykem, i v případě Shock and Awe, Reynolds spojuje dokonalou znalost moderních dějin, kulturních pohybů a dobových reálií s muzikologickými pasážemi a zázemím v kritické teorii.

Glam rock měl na něj mimořádný vliv nejspíš i proto, že byl ve velmi útlém věku, když desky Alice Coopera nebo Sweet kralovaly rozhlasovým rotacím. Odnesl si z toho hlavně přesvědčení, že pop by měl být senzacechtivý a hysterický. Mělo by jít o místo, kde spolu splývá velkolepost se směšností, a stávají se od sebe neoddělitelné. Na obří ploše 680 stran tak Reynolds pojednává o časech, kdy byl pop „gigantickým šíleným divadlem plným vynalézavosti a grandiózních gest“.

https://www.youtube.com/watch?v=v–IqqusnNQ

Reklama
Reklama