V Egyptě od pondělí probíhají prezidentské volby s pozoruhodnou kampaní: jediný opoziční vyzyvatel je sám fanouškem současného prezidenta, nemá podle reportéra časopisu The Economist v Káhiře vylepené takřka žádné volební plakáty a nemá ani podporu vlastní strany. A navíc se tento opoziční kandidát nechce účastnit ani debat se současným prezidentem Abdalem Fattáhem Sísím, protože mu to připadá nedůstojné vůči nejvyššímu státnímu úřadu. “Jinými slovy, volby jsou fraška,” píše se v aktuálním vydání globálního týdeníku o volbách v nejpočetnější arabské zemi.
Je to již sedm let, co demonstrace mladých lidí vedly k pádu stárnoucího diktátora Husního Mubaraka. Následně Egypťané ve férových prezidentských volbách zvolili do čela země Mohammeda Mursího z Muslimského bratrstva, jenž si následně začal přivlastňovat stále více pravomocí, dosazovat další islamisty do vedoucích pozic a vytvářet nový typ autoritářského systému. Jeho vláda byla provázena narůstajícími ekonomickými problémy a chaosem – zčásti způsobenými neschopností nové administrativy, zčásti zřejmě i úmyslným bojkotem ze strany zastánců starého režimu. Investoři odcházeli, turisté nepřilétali.
Výsledkem byly desetimilionové demonstrace, po kterých šéf armády, generál Sísí, islamistického prezidenta svrhnul. Od té doby se vede vášnivý spor o definici tehdejších událostí: v Egyptě se hovoří o druhé revoluci, většina zahraničních médií píše o vojenském převratu. Prezident Sísí poukazuje na to, že v zemi obnovil pořádek. “Zaslouží si uznání za to, že udělal některé bolestivé kroky vedoucí ke stabilizaci ekonomiky…Bez jeho pevné ruky, říkají jeho zastánci, by možná Egypt dopadl jako válkami rozvrácené země jako Sýrie, Irák nebo Libye,” píše The Economist. “Ale skutečnost, že se některým arabským státům daří ještě hůř, neznamená, že Sísí dělá dobrou práci.”
Výčet chyb The Economist začíná masakrem stovek příznivců Muslimského bratrstva a zatčením desítek tisíc politických disidentů – umírněných i radikálních islamistů a také liberálních studentů, kteří stáli na počátku arabského jara. Novináři pracují v podmínkách tvrdé cenzury. První je prosperita, pak přijde svoboda, hájí se Sísí, ale londýnský týdeník je vůči těmto slibům skeptický. Kritizuje nadále svazující byrokracii, stoupající moc armády v ekonomice a velké zadlužení, ze kterého se do velké míry platí pochybné megaprojekty – zatímco školy jsou na mizerné úrovni.
Zajištěna není ani ona vzývaná stabilita: Islámský stát pravidelně útočí na křesťanské kostely a na mešity ve městech a vraždí civilisty na Sinajském poloostrově. Třetina mladých Egypťanů nemá práci a policie a tajné služby často týrají nevinné. “To je recept pro budoucí neklid a nepokoje,” je skeptický The Economist.
Pokud vás zajímá hlubší vhled do nejpočetnější arabské země, doporučujeme například výborný text Yasmine El Rashidi, který v únoru vyšel v časopise The New York Review of Books. V loňském rozhovoru s Respektem pak polský reportér Dariuzsz Rosiak popisuje, proč egyptští křesťané v Abdalu Fattáhovi Sísím vidí svého ochránce.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
