pondělí 26. 3. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

V Egyptě od pondělí probíhají prezidentské volby s pozoruhodnou kampaní: jediný opoziční vyzyvatel je sám fanouškem současného prezidenta, nemá podle reportéra časopisu The Economist v Káhiře vylepené takřka žádné volební plakáty a nemá ani podporu vlastní strany. A navíc se tento opoziční kandidát nechce účastnit ani debat se současným prezidentem Abdalem Fattáhem Sísím, protože mu to připadá nedůstojné vůči nejvyššímu státnímu úřadu. “Jinými slovy, volby jsou fraška,” píše se v aktuálním vydání globálního týdeníku o volbách v nejpočetnější arabské zemi.

Je to již sedm let, co demonstrace mladých lidí vedly k pádu stárnoucího diktátora Husního Mubaraka. Následně Egypťané ve férových prezidentských volbách zvolili do čela země Mohammeda Mursího z Muslimského bratrstva, jenž si následně začal přivlastňovat stále více pravomocí, dosazovat další islamisty do vedoucích pozic a vytvářet nový typ autoritářského systému. Jeho vláda byla provázena narůstajícími ekonomickými problémy a chaosem – zčásti způsobenými neschopností nové administrativy, zčásti zřejmě i úmyslným bojkotem ze strany zastánců starého režimu. Investoři odcházeli, turisté nepřilétali.

Reklama
Reklama

Výsledkem byly desetimilionové demonstrace, po kterých šéf armády, generál Sísí, islamistického prezidenta svrhnul. Od té doby se vede vášnivý spor o definici tehdejších událostí: v Egyptě se hovoří o druhé revoluci, většina zahraničních médií píše o vojenském převratu. Prezident Sísí poukazuje na to, že v zemi obnovil pořádek. “Zaslouží si uznání za to, že udělal některé bolestivé kroky vedoucí ke stabilizaci ekonomiky…Bez jeho pevné ruky, říkají jeho zastánci, by možná Egypt dopadl jako válkami rozvrácené země jako Sýrie, Irák nebo Libye,” píše The Economist. “Ale skutečnost, že se některým arabským státům daří ještě hůř, neznamená, že Sísí dělá dobrou práci.”

Výčet chyb The Economist začíná masakrem stovek příznivců Muslimského bratrstva a zatčením desítek tisíc politických disidentů – umírněných i radikálních islamistů a také liberálních studentů, kteří stáli na počátku arabského jara. Novináři pracují v podmínkách tvrdé cenzury. První je prosperita, pak přijde svoboda, hájí se Sísí, ale londýnský týdeník je vůči těmto slibům skeptický. Kritizuje nadále svazující byrokracii, stoupající moc armády v ekonomice a velké zadlužení, ze kterého se do velké míry platí pochybné megaprojekty – zatímco školy jsou na mizerné úrovni.

Zajištěna není ani ona vzývaná stabilita: Islámský stát pravidelně útočí na křesťanské kostely a na mešity ve městech a vraždí civilisty na Sinajském poloostrově. Třetina mladých Egypťanů nemá práci a policie a tajné služby často týrají nevinné. “To je recept pro budoucí neklid a nepokoje,” je skeptický The Economist.

Pokud vás zajímá hlubší vhled do nejpočetnější arabské země, doporučujeme například výborný text Yasmine El Rashidi, který v únoru vyšel v časopise The New York Review of Books.  V loňském rozhovoru s Respektem pak polský reportér Dariuzsz Rosiak popisuje, proč egyptští křesťané v Abdalu Fattáhovi Sísím vidí svého ochránce.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

V čase, kdy se ve světě šíří trend odporu proti ekonomické globalizaci a Donald Trump zavádí nová cla, vydává se opačnou cestou Afrika: 44 států minulý týden ve rwandské metropoli Kigali podepsalo dohodu o volném obchodu.  Postupně mají být snižována cla ve vzájemném obchodu, konkrétní podmínky - například kterých produktů se dohoda bude přesně týkat - budou teprve vyjednány.

Pozorujeme tedy jen první krok - ovšem pro budoucí rozvoj Afriky správným směrem. Tamní ekonomiky jsou totiž pořád hluboce ovlivněny hospodářskými strukturami, které byly nastaveny v době kolonialismu a studené války. Převážně vyvážejí suroviny nebo zemědělské komodity na jiné kontinenty, zatímco obchod mezi jednotlivými africkými státy je minimální. Pro srovnání: jen 18 procent afrického obchodu probíhá uvnitř kontinentu, v Evropě to je 67 procent, v Asii 58 procent. Na vině jsou vysoká cla mezi státy i na export mimo Afriku nastavená infrastruktura.

Reklama
Reklama

Postupné zřízení společného trhu by mělo tuto překážku afrického rozvoje odstranit, přispět k hospodářskému růstu i k tomu, aby africké ekonomiky tolik nebyly závislé na komoditách a surovinách. “Až budeme mezi sebou více obchodovat, zvětší se africké firmy, dokážou se víc specializovat a budou i ve světě více konkurenceschopné,” řekl při podpisu dohody prezident Rwandy a nyní šéf Africké unie Paul Kagame.  Kromě snížení cel je cílem i lepší dopravní provázání afrických států.

Jedna věc je ovšem stanovení politického cíle a podpis dohody, něco jiného realizace. Překážek leží v cestě hodně. Různé africké státy jsou například ve výrazně odlišné situaci: někde ekonomika roste, jinde zuří nekonečná válka. A skoro všude vládnou věkem mnohem starší politici než v Evropě, kteří pořád mají silné reflexy směrem k ochraně vlastní ekonomiky. Proto například dohodu o volném obchodu nepodepsala největší africká ekonomika - Nigérie. Její prezident Muhammadu Buhari se obává ohrožení vlastního průmyslu a sazí na protekcionismus.

Cla navíc nejsou jedinou překážkou většího afrického obchodu, bariér je mnohem více. Obchodní řetězce z Jihoafrické republiky například musí zubní pasty ve svých pobočkách na kontinentu přebalovat, protože se pravidla pro značení produktů a balení liší. Zmínili jsme již silnice a železnice postavené především na export mimo Afriku. A pak je tu proslule neefektivní africká byrokracie mnohdy spojená s korupcí, která ubírá hodně podnikatelské energie.

Reklama
Reklama