čtvrtek 30. 11. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Šéf glasgowského divadelní společnosti Vanishing Point Matthew Lenton se spolu Skotským orchestrem vydali zkoumat roli hudby v péči o pacienty v posledním stádiu života. „Já zatím ještě neumřel,“ cituje Lentona , „a tak nevím, jestli ta myšlenka o síle hudby pomáhající člověku povznést se není jen snaha nějak romantizovat smrt. Ale zajímá mě to.“

Že víra v sílu hudby při posledních pozemských krocích není jen zástěrkou před drtivostí smrti, dokazuje řada studií. Guardian cituje jednu od výzkumníků z kanadského Toronta, podle níž může hudba „snížit pocit deprese a sociálního osamění a naopak zvednout snahu po komunikaci, po vyjádření sebe sama, posílit sílu vzpomínek a vyrovnanost se životem“.

Reklama
Reklama

Hudební terapeuti obecně pro tenhle účel doporučují poslech písní a skladeb, se kterými člověka pojí nějaký zážitek nebo vazba.  Jedna psychiatrická klinika na Floridě sestavila seznam písní, které - zdá se – chytají za srdce lidi po celém světě. Soupis je široký, od Celine Dion přes Enyu až k Susan Boyle, takže - připomíná Guardian -  pro všechny zájemce se vyplatí dopředu jasněji říct, co eventuálně chtějí na smrtelné posteli poslouchat.

Skotský orchestr provedl na tomhle poli své vlastní zkoumání. V hospici pro pacienty s terminální rakovinou Maggie's Centre v Dundee hráli jeho muzikanti klientům díla různých skladatelů a ptali se jich, jaká hudba jim přišla významná a přinesla jim alespoň na chvíli klid a vyrovnanost. Na programu byl Philip Glass, La Monte Young, Arvo Pärt a Goldbergovy variace od J. S. Bacha.

Naprosto největší úspěch zaznamenal v tomto experimentu celosvětově populární estonský skladatel Pärt. Je to možná tím, že jej od ostatních minimalistů odlišuje neskrývaná spiritualita. „Zatímco jeho kolegové jako Glass nebo Steve Reich skládali vize nových sociálních struktur, tenhle tichý Estonec do hloubky zkoumal víru hudby,“ píše Guardian. „Jeho rané dílo narazilo na ostré odmítnutí úřadů v Sovětském svazu (jehož bylo Estonsko součástí), byl obviněn z ‚dekadence a poklonkování Západu‘. Takže řadu následujících let prostě jen naslouchal hudbě jiných.“ A když se v roce 1976 vynořil z ticha, byla to událost.

Mathew Lenton zvolil pro svůj test v Dundee část Pärtova houslového koncertu Tabula Rasa z roku 1977. Do velké míry i proto, že se dozvěděl, že jde o hudbu často vyžadovanou umírajícími pacienty s AIDS v newyorských hospicích. Shodou okolností je právě Tabula Rasa skladbou, která Pärta poprvé představila západnímu publiku a přinesla mu věhlas. Řada kritiků charakterizuje tu hudbu jako „nadčasovou“ – ale skladatel sám s tím nikdy nesouhlasil. „Čas má hluboký význam,“ cituje estonského minimalistu The Guardian. „Ale je jen dočasný, stejně jako naše životy.“

https://www.youtube.com/watch?v=8HON4AswPVk

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Čeká nás další korejská válka? pokládá si řečnickou otázku v provokativním titulku svého článku dlouholetý redaktor deníku New York Times Nicholas Kristof. Ve svém sloupku se zamýšlí nad tím, co pro svět – a hlavně pro Spojené státy – znamená poslední raketová zkouška, kterou v úterý provedla Severní Korea.

Pro připomenutí: Pchjongjang v úterý odpálil nový model rakety, která vyletěla výš než všechny předchozí a podle severokorejského lídra Kim Čong-una dokáže donést jadernou hlavici kamkoli na území Spojených států. Američtí experti si tím nejsou jistí, protože není jisté, jestli v úterý odpálená raketa Hwasong-15 nesla slepou nálož, která vahou odpovídá hmotnosti jaderné bomby, nebo jen lehkou atrapu. Připouštějí však, že by nová raketa teoreticky mohla doletět do Washingtonu.

Úterní test v první řadě dokládá, že americká strategie vůči Severní Koreji nefunguje, píše Kristof ve svém sloupku. A pokud bude pokračovat, k válce skutečně může dojít, konstatuje dál. Přičemž by to byl konflikt mnohem krvavější než jakýkoli jiný, který jsme během našich životů zažili. Podle některých odhadů by první den války mohl zemřít až milion lidí.

O připravenosti USA na válku mluví jak Donald Trump, tak jeho bezpečnostní poradce H. R. McMaster i někteří republikánští politici. A jedna lekce z historie: pokud prezident a jeho poradci mluví o válce, berte je vážně, píše Kristof. Dodává, že o možnosti války mluvil s několika bezpečnostními experty a pravděpodobnost konfliktu se podle jejich odhadů pohybovala mezi 15 a 50 procenty.

Trump už na testy reagoval ohlášením další vlny sankcí – desátých v řadě. Jestliže však Severní Koreu od roku 2006 neodradilo předchozích devět, proč by to mělo fungovat nyní? Problém má podle komentátora dva aspekty. Za prvé: požadavek naprostého jaderného odzbrojení Severní Koreje je nerealizovatelný. A za druhé: používat ekonomické sankce proti izolované zemi, která už dříve nechala zahynout hladomorem 10 procent populace, je prostě neúčinné. Jinak řečeno, USA používá špatnou strategii k dosažení nereálného cíle.

Kristof připomíná, že situace v Severní Koreji nevznikla Trumpovou vinou, její kořeny sahají do 80. let až k vládě prezidenta George Bushe staršího. Od té doby si korejský problém prezidenti posílají jako štafetový kolík. S tím, jak se dolet severokorejských raket prodlužuje, však americkým prezidentům ubývá manévrovací prostor a čas.

Zároveň autor čtenáře uklidňuje připomínkou, že američtí prezidenti si s myšlenkou útoku na Severní Koreu pohrávají už od konce 60. let. Když v roce 1969 Severní Korea sestřelila americké špionážní letadlo a celá 31členná posádka zahynula, Richard Nixon byl v pokušení zaútočit. Poradci ho ale varovali, že jakýkoli úder by mohl přerůst ve vleklou válku; a Nixon si útok rozmyslel. Takové pokušení pak zažívali i další prezidenti, ale vždy si nakonec nechali válku vymluvit právě z obavy před vleklým konfliktem.

Problém současné situace je podle Kristofa také v tom, že obě strany jsou přehnaně sebevědomé. Autor v poslední době několikrát navštívil Severní Koreu a mezi tamními důstojníky podle něho převažuje pocit, že Spojené státy jsou jen papírový tygr. Severokorejci věří, že by se ve svých hlubokých tunelech a bunkrech dokázali nejen skrýt a přežít, ale na jaderný úder odpovědět, a válku dokonce vyhrát. Ve Washingtonu vládne opačná představa: za pouhý den bude po válce, hned první salva amerických raket Severní Koreu vymaže z mapy světa. Ale vzpomeňte si na malé Srbsko, které houževnatě vzdorovalo americkému bombardování celé dva měsíce, než bylo ochotné se vzdát Kosova, připomíná konec 90. let Kristof. Severní Korea je přitom daleko připravenější vést válku.

To nejlepší, v co mohou USA na korejském poloostrově doufat, je nějaká dohoda o tom, že Kim Čong-un zmrazí jaderný program. A jediná šance, jak toho dosáhnout, je vyjednáváním. Tak pojďme hovořit, než nastane první výměna jaderných raket v historii této planety, vyzývá Kristof.

Reklama
Reklama