Blíží se konec Západu, jak ho známe? ptá se Anne Applebaumová

Pokud se nebudíte v noci s obavami z budoucnosti na základě zpráv o migrační krizi, brexitu či další hrozící globální recesi, pak vám americká novinářka a spisovatelka Anne Appelbaumová dodává porci dalších důvodů ke znepokojení v komentáři pro americký deník The Washington Post.

Přestože se západní svět podle ní ocitl ve velmi vážné krizi vícekrát – těsně po válce či v sedmdesátých letech, nikdy podle Applebaumové nebyl tak blízko konec základních struktur, na nichž závisí stabilita části světa, kterému souhrnně říkáme Západ. „Stačí dvoje či troje špatné volby a skončí NATO, Evropská unie a možná i liberální světový řád, jak ho známe,“ varuje novinářka.

V Americe podle jejího názoru nelze podceňovat možnost, že za rok v Bílém domě usedne Donald Trump – tedy politik, který nesdílí žádnou ze základních hodnot, na nichž se shodli i tak rozdílní politici jako Obama, Bush či třeba Carter. Politik, který obhajuje mučení, diskriminaci na základě náboženství a masové deportace. Je mu naprosto ukradené, zda bude Ukrajina přijata do Severoatlantické aliance a má za to, že s Vladimírem Putinem by měl „skvělý vztah“. Nuance zahraniční politiky, píše Appelbaum, je stále obtížnější vysvětlit publiku, které to nezajímá.

Za rok čekají prezidentské volby také Francii - s Marine Le Pen coby očekávanou favoritkou a Trumpovou ideovou souputnicí v nadbíhání putinovskému Rusku. Do toho přidejme hrozící brexit, byť třeba britská velvyslankyně Jan Thompson na pondělním obědě, který pořádala na britské ambasádě, předvídala výsledek 60 ku 40 pro setrvání v Unii. Bez stabilní Francie hrozí rozpad EU, bez pevné Británie oslabení či rovnou konec NATO.

S ostudnou neschopností českého prezidenta Miloše Zemana omluvil se za lež, které se dopustil v souvislosti s Ferdinandem Peroutkou a neexistujícím textem o gentlemanském Hitlerovi, kontrastuje prudce a dojemně příběh ze Spojených států. Prezident Barack Obama loni v červnu obdržel dopis od jistého Brenta Browna ze státu Wisconsin a zřejmě nebude náhoda, že se Bílý dům rozhodl psaní zveřejnit právě v době vrcholících a ideologicky značně vyhrocených primárek.

Jistý politický kalkul však nic nemění na tom, že jde o inspirující příběh. Pan Brown, jak píše v dopise, na nějž upozornil on-line magazín Quartz, je celoživotním příznivcem republikánů. Obamu nevolil ani v jedněch prezidentských volbách a velmi se mu nelíbila („velmi hlasitě jsem byl proti“) zejména zdravotnická reforma, kterou Obama v úřadu prosadil.

Jenže pan Brown zároveň trpí chorobou – nepíše jakou -, která mu podle starých zdravotnických pravidel znemožňovala získat pojištění. Pojištění a následnou zdravotní péči získal až díky „Obamacare“. „Pokud bych neměl přístup k péči, který jsem získal díky vašemu zákonu, nebyl bych dnes naživu,“ píše v dopise Brown. „Tímto vám děkuje pitomý mladý muž, který si myslel, že všemu rozumí a říkal o vás věci, kterých nyní lituje. Děkuji za službu, kterou jste mi prokázal, i když jsem pro vás nehlasoval. Děkuji, že jste můj prezident.“

Autorka tohoto textu v úterý večer moderuje debatu v Knihovně Václava Havla o knize Putinovi agenti od redakčního kolegy Ondřeje Kundry, která velmi fundovaně a na základě mnohaleté poctivé novinářské práce mapuje činnost ruských tajných služeb v Česku i jinde v Evropě.

K tématu nyní vychází další kniha dalšího novináře, a to konkrétně Luka Hardinga, redaktora britského listu The Guardian, který podrobně rekonstruuje případ bývalého agenta ruské FSB Alexandera Litviněnka, jehož po odchodu do Británie zavraždili dva bývalí kolegové, zřejmě na přímý rozkaz prezidenta Vladimíra Putina.

V kapitole, kterou nyní Guardian zveřejnil, Harding za pomocí barvitých detailů mapuje přílet vrahů Dmitrije Kovtuna a Andreje Lugového do Londýna a průběh jejich schůzek s Litviněnkem. I člověka nezběhlého v prostředí tajných služeb na těchto detailech hned uhodí do očí, nakolik nápadně si dvojice počínala. Harding třeba na základě rozhovoru se zaměstnancem hotelu, kde byli Kovtun s Lugovým ubytováni, zmiňuje, jak nápadně byli oblečeni.

Ve špatně padnoucích oblecích z lesklého materiálu, v košilích a kravatách výrazných barev a s „masivními šperky“ vypadali jako mafiáni z Východu. A zanechali ještě výraznější stopy než špatný módní vkus. Jak známo, Litviněnko byl otráven radioaktivním poloniem, které se kromě vysoké jedovatosti vyznačuje také tím, že i po týdnech lze snadno zjistit, kde se objevilo byť jen nepatrné množství.

I týdny po útoku na Litviněnka tak mohli britští policisté na řadě míst, kde se Kovtun s Lugovým pohybovali, objevit stopy po poloniu – a jednoznačně tak ukázat právě na ně jako na viníky otravy. Objevili jej třeba na vodní dýmce, kterou Lugovoj vykouřil v jednom baru v londýnské čtvrti Soho, na pohovce a polštářích v kabince pánského klubu, který navštívili, a dokonce na ručnících, které používali v hotelu.

Harding nicméně – alespoň ve zveřejněné ukázce – nedává odpověď na otázku, která se jasně nabízí. Proč se vrazi chovali takto nápadně (a ve světě špionů a politických vražd tedy amatérsky) a proč k odstranění Litviněnka zvolili prostředek, který bylo možné takto jasně, a navíc po dlouhé době od činu vystopovat. Je možné, že chtěli, aby se o činu vědělo, nebo si prostě byli tak jistí?

Ve východoněmeckém Sasku se rozhořel spor ne nepodobný tomu, jaký jsme na počátku února řešili v Česku. Někteří lokální politici, kupříkladu vicepremiér Saska a šéf tamních sociálních demokratů (SPD) Martin Dulig, v rozhovoru pro týdeník Die Zeit se znepokojením upozorňují, že tamní policie sympatizuje s organizacemi typu antiislámské Pegidy.

Podle Duliga má policie problém kvantitativní, ale i kvalitativní – nejenže stěží naplňuje stavy, navíc je naplňuje lidmi, kteří podle něj mají potíže zorientovat se ve složité situaci, která s příchodem uprchlíků do Německa nastala. Duligova slova pak doplnil jeho stranický kolega, bezpečnostní expert SPD Albrecht Pallas. Podle něho si toho, že si saští policisté „přátelsky třesou rukama s aktivisty z Pegidy“, všimli policisté a občané i v dalších německých zemích a na Východ prý posílají „znepokojené emaily“.

Na obranu policie nicméně vystoupili koaliční partneři SPD ze saské zemské vlády. Ministr vnitra z řad křesťanských demokratů Markus Ulbig prohlásil, že policisté naopak zvládli nesmírně obtížnou zkoušku, kterou pro ně uplynulé měsíce znamenaly, na výbornou. Podobně jako v Česku se nicméně jasného rozseknutí sporu hned tak nedočkáme – není známo, že by chování policistů vyšetřovala německá policejní inspekce. Na čem se nicméně sociální i křesťanští demokraté shodli, je nutnost policisty „politicky vzdělávat“. Jak přesně tyto kurzy budou vypadat, ovšem rovněž zatím nevíme.

Video: Syrský kosmonaut je nyní uprchlíkem.

Kulturní tip:  A.I. Umělá inteligence. Nova Cinema 7.3.2016  20:00.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikneE-mail:Denní menu Respektu (zajímavé články z médií každý všední den)Výběr z obsahu nového vydání týdeníku RespektTOP články týdne na Respekt.czZobrazit předchozí newslettery