Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Dělníci kultury

Zemřela režisérka Věra Chytilová

Nebát se být za blba aneb Jaký je její film Kurvahošigutntág po dvaceti letech

Věra Chytilová
Věra Chytilová • Autor: Profimedia.cz

Ve věku pětaosmdesáti let zemřela v rodinném kruhu filmařka Věra Chytilová, autorka snímků Kopytem sem, kopytem tam, Kalamita, Sedmikrásky, Panelstory či Hra o jablko. Režisérka upoutala už svými školními filmy Strop a Pytel blech, v roce 1966 excelovala slavnými Sedmikráskami. Představitelka nové vlny českého filmu získala za své práce řadu cen, včetně francouzského Řádu za umění a literaturu nebo státní Medaili Za zásluhy. V roce 2000 obdržela cenu Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu.

Jedním z nejznámějších filmů Věry Chytilové je snímek Dědictví aneb Kurvahošigutntág z roku 1992. Nabízíme vám proto loňský text z magazínu Belmondo, který se tomuto snímku a jeho tehdy chystanému pokračování věnoval. 
 

Když Robert Sedláček letos oznámil, že bude točit pokračování Dědictví aneb Kurvahošigutntág režisérky Věry Chytilové, byla to zpráva téměř senzační. Anebo k neuvěření. Podle toho, jestli její příjemce patřil ke kritikům filmu, nebo k jeho fanouškům. Těch je dnes jen na Facebooku sto tisíc. Čím to, že tato satira na restituční kapitalismus z roku 1992 dodnes přitahuje i dráždí?

Před dvaceti lety posílali kritici za Dědictví režisérku Věru Chytilovou do důchodu a naznačovali, že s koncem filmového monopolu přišla se zázemím i o rozum. Z odstupu se však stále silněji ukazuje, že Dědictví je víc než jen součet hlášek a baretu na hlavě Boleslava Polívky. O tom je přesvědčen i Robert Sedláček, který své pokračování, Dědictví II s podtitulem Kurvaseneříká, dotočil v srpnu: „Předběhl svou dobu, protože se netvářil jako politický komentář a moudro.“ 


Kauza Chytilová
V současnosti jedna z nejznámějších českých komedií devadesátých let se původně měla jmenovat Štěstí je krásná věc. Oním štěstím byl značný majetek, který zdědí vesnický povaleč a křupan Bohuš Stejskal (Polívka). Se situací se vyrovnává jediným možným způsobem, jak jen může člověk, jenž strávil život v socialistické ekonomice nedostatku a kolektivní nezodpovědnosti: živelně, rozhazovačně, nesmyslně.

Dědictví aneb Kurvahošigutntág - Kája a hňup
Dědictví aneb Kurvahošigutntág – Kája a hňup • Autor: Respekt

Kongeniální spoluscenáristé Chytilová s Polívkou odškrtávali všechny „typické“ situace a prvky, z nichž se divoký kapitalismus devadesátých let v lidové představivosti skládal: bazén, satelit (umístěný výmluvně na rozpadající se chalupě nad zápražím s hnojištěm a kadibudkou), vykřičený dům, luxusní restaurace, auto s telefonem, oportunističtí právníci, nepřátelský cizí kapitál…

Snímek s tehdy závratným rozpočtem 15 milionů korun se stal třetím nejnavštěvovanějším filmem roku 1993 – přišlo na něj přes osm set tisíc diváků. Kritika ale Dědictví přijala v mnoha ohledech hůř. „Dobře si pamatuji tu první povýšenou, intelektuálskou reakci mezi recenzenty i diváky,“ říká Sedláček, který film viděl při premiéře ve Zlíně a prý se do něj okamžitě zamiloval. Podstatu snímku, kdy je v „grotesce obsažená pravda o světě“, pro něj pak shrnuje věta: Ty milionářův blbe, oběsila sa ti koza. „Zhmotňovala pro mě tehdejší dobu, kdy si podnikatelé z paneláků hrají na boháče a to podstatné se opustí kvůli penězům. Vládne představa, že když někdo vydělá prachy, je automaticky lepší člověk.“

V pozitivním pohledu patřil k menšině. Až na výjimky (jako Jiří Cieslar) viděli kritici Dědictví jako vulgaritu či intelektuálské moralizování zahořklé režisérky, jež se svezla na vlně populismu. Podle nich nebyl rozdíl mezi jejím filmem a diletantským Trhala fialky dynamitem. Chytilová, bezradná bez podpory státu a jasného nepřítele, si prý zadala. Dokonce zradila novou vlnu a natočila jen podbízivou řachandu tepající dobové nešvary. Rudé Právo psalo o „legraci typu kadibudka“, Kinorevue o „tříšti nekorigovaných ukázek křupanství a primitivismu“. Od Chytilové se zkrátka čekalo něco jiného, Právo třeba „žádoucí kombinaci chytilovského morálního apelu a polívkovského chytrého klaunství“.

Kauza Chytilová přitom dobře zapadala do transformace společnosti, kdy „staré“ muselo ustoupit novému, aniž by bylo zcela jasné, co to nové je. V případě kinematografie se to týkalo hlavně privatizace Barrandova, která finišovala v roce natáčení Dědictví. Chytilová byla jedním z tvůrců, kteří se proti ní angažovali. Dědictví pak jako by potvrzovalo, že její angažmá bylo hlavně bojem za zachování privilegií pro ty, „kterým už se nedostává schopností a sil“.

Napi sa, sedni si

Jak se ale společnost vzdalovala od roku 1992, začalo Dědictví postupně vyčnívat z vlny restitučních komedií. Zatímco většina z nich zůstala dobově poplatnými dílky, Chytilové film nabýval na aktuálnosti. Jakkoli byl karikaturou reality porevolučního Československa a vycházel vstříc divákovi tím, že mu nabízel srozumitelnou orientaci v rychlých změnách i fantazii, že i jeho může potkat restituční štěstí, lišil se přístupem režisérky.

dedictvi2
dedictvi2 • Autor: Respekt

Jako pro Kalamitu či Hru o jablko pro něj platí stejný princip „otevřenosti … vyplývající z citlivosti ke krutosti světa“, jak vystihl Michal Bregant v článku pro Kino podstatu stylu Věry Chytilové, jejíž „postoj vůči světu je bytostně aktivní, tudíž také nesmlouvavý – a na první pohled třeba i nepříjemný“.

Dědictví je svého druhu stylizovaný dokument inscenovaný prostřednictvím hraných scének, jež umožňují v nadsázce postihnout základní rysy doby. Pro Chytilovou ale nejsou jen zdrojem laciných gagů, využívá je i jako možnost k úvaze nad obecnějšími tématy spojenými s národem, morálkou, penězi. Dědictví jde za komunální satiru, na níž stavěla například o rok starší komedie Zdeňka Trošky Slunce, seno, erotika.

Chytilová nedělí svět na „dobré prosťáčky“ a „zlé kapitalisty“. Žádná její postava není v komplikované realitě kladná, ale ani zcela záporná, všechny se spíš – stejně jako společnost – hledají, formují a nacházejí ve fázi, která, řečeno s Karlem Čapkem, vynáší na povrch to nejhorší v nich.

Právník Ulrich (Miroslav Donutil) je tak v poklonkování kapitálu stejně směšný jako hulákající Bohuš, který rozhazuje peníze ve falešném gestu svobody a vede pseudo-manažerské monology. Bohuš zdánlivě obdařený selským rozumem nezosobňuje hodnotové protilátky vůči volné ruce trhu divoce šátrající Českem. Není nezištný, poctivý ani schopný. Je idiot, výherce v Tutovce, jenž se stal gamblerem a s majetkem nakládá tak, jako nakládal s volným časem v socialistickém hospodářství: co nejvíc se ulejvat a očurávat systém. Demokracie je pro něj je jen povolenkou k dalšímu povalečství. "Napi sa, sedni si, lehni si, mame demokraciu, ne,“ velí právníkovi, který mu krokuje zahradu. 

Dědictví v názvu odkazuje i k dědictví historickému. K tomu, co si z komunismu odnesla do demokracie česká společnost. Namazaní dělníci kráčející ze šichty za zpěvu seriálové písničky Zelené údolí jsou ironickým zpodobením zemského ráje na pohled, kde bory šumí po skalinách hlavně nacionalismem („Dva roky po revoluci – a Němci se tu prohánějí jako za války.“) nebo podivným (anti)rasismem („černoch nebo cigán, mně je to jedno“).

Účtování s dobou

Jaké bude Dědictví II, je otázka, na niž zná odpověď zatím jen Sedláček. V této chvíli tvrdí, že ještě ani neví, jak film s premiérou v únoru příštího roku dopadne, protože se mu stále mění pod rukama. Na začátku byl scénář Bolka Polívky, na němž se Sedláček podílel a jehož základní linkou je „odraz současné doby s kouskem vnitřního folkloru“.

https://www.youtube.com/watch?v=wY5Ww8smOOY

Příběh do značné míry opisuje život reálného Polívky, majitele (aktuálně zadlužené) farmy v Olšanech. Bohuš postavil farmu, chová koně, má dceru (obsadil tu vlastní Annu)… „Není to autobiografie, spíše je to o něm jako o jedné z ikon devadesátých let,“ vysvětluje Sedláček s tím, že Polívka „účtuje sám se sebou, se svojí minulostí“. Podle Sedláčka se bude účtovat i s dobou, s tím, „jak je člověk malicherný, hloupý, ješitný, jak se bojí zestárnout“. Sporé komentáře tvůrců však naznačují, že to bude účtování spíše psychologické, nikoli dobově satirické jako u Chytilové.

Právě Sedláček je nicméně příslibem, že Dědictví II neskončí jako „exhibice“ výjimečného komika či film motivovaný osobní tísní. Pokud může některý ze současných režisérů být Polívkovi protihráčem i sparingpartnerem, jakým byla kdysi Chytilová, je to právě on. Od debutu Pravidla lži v roce 2006 se postupně vyprofiloval jako kriticky citlivý tvůrce, který má svým stylem blízko k morálnímu gestu Chytilové, absurditě Formanově i filozofii Karla Vachka. Jeho filmy jako Muži v říji či Rodina je základ státu prokazují empatii pro vyhmátnutí pocitu i absurdity doby.

Navzdory osobitosti, již nejnověji ukazuje v sérii České století, kterou od října vysílá Česká televize, ovšem Sedláček neuteče srovnání. Na povzdech, „nebude to jako Chytilová“, je evidentně alergický natolik, že utrousí i slovo, jež se neříká. A má na mysli i nemilosrdnou reakci dobové kritiky na Dědictví. Přitom pro žádný jiný film polistopadové kinematografie neplatí tolik, že nikdo není doma prorokem, jako pro Dědictví aneb Kurvahošigutntág.

Dvojnásob nečekaně prorocký je pak samotný jeho konec. Naivní zbohatlík se mění v miliardáře bez skrupulí typu Romana Janouška. Privatizační kapitalismus devadesátých let střídá předzvěst kapitalismu kmotrovského dneška. Podle Sedláčka Dědictví funguje z prostého důvodu: Chytilová s Polívkou se „nebáli být za blby, jít světem jako šašci a ukazovat, že jsou blbí a zblblí oni, stejně jako lidé kolem nich“. 

Recenze Kamila Fily na Dědictví 2

https://www.youtube.com/watch?v=7ylFqmkMmRM

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte