Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Dělníci kultury

Špaček: Raději než natáčení mám pocit zamilovanosti

Rozhovor s režisérem filmů Pouta a Místa a organizátorem festivalu bollywoodských filmů

Radim Špaček
Radim Špaček • Autor: Profimedia.cz

Čtyřicetiletý režisér, scenárista a dokumentarista Radim Špaček z profesního hlediska prožil pád na dno i nečekané zpětné vystoupání na vrchol. Za svůj první celovečerní film Mladí muži poznávají svět situovaný do bývalé Jugoslávie za období občanské války získal v roce 1996 ekumenickou cenu poroty v Karlových Varech. Následující experimentální psychologický snímek Rychlé pohyby očí (1998) byl ovšem „odměněn“ Plyšovým lvem za nejhorší filmový počin roku.

Špaček se pak dlouho pohyboval téměř neviditelně v televizi (pořady Etiketa, Artróza, Q, Velký vůz, zrušený seriál Letiště). Větší ohlas vyvolal jeho dokument Bezesné noci (2004) o stávce v České televizi. Zlom v kariéře ale přišel až díky režii thrilleru Pouta z roku 2010, který získal čtyři Ceny české filmové kritiky a pět Českých lvů. Se stejnými spolupracovníky, scenáristou Ondřejem Štindlem a producentem Vratislavem Šlajerem, nyní přichází s novým dramatem Místa, jež má premiéru tento týden. (recenzi najdete v novém čísle). Radim Špaček je dlouhodobým fanouškem indické kinematografie a už dvanáct let pražský Festival bollywoodského filmu. V Indii pobýval i v době rozhovoru, který tak proběhl na dálku po Skypu.

Co vás láká na Indii; respektive, co tam děláte teď?
Nejvíc asi usměvaví lidi, jídlo a počasí. A trochu teda i filmy. Zrovna dneska jsem si koupil devět nových DVD a těším se na domácí projekce za dlouhých zimních večerů. Jsem tady poprvé v létě, během monzunů - vzhledem k tomu, že se sem chci na důchod přestěhovat, tak jsem chtěl zažít, jak to vypadá mimo turistickou sezónu. A dnes zrovna končí desetidenní hinduistický festival Ganesh Chaturthi, takže jsou sice zavřené hospody, ale celé město je zaplněno hlučnými průvody s obřími sochami boha se sloní hlavou a večer všechny pošlou po mořské hladině z nějaké pláže.


V jaké části Indie se nalézáte, abychom z Indie nedělali jeden exotický supermarket…
Jsem v Bombaji, srdci bollywoodského zábavního průmyslu, je tu spousta kin, ale byl jsem i v divadle. Jinak Indii jsem už procestoval křížem krážem skoro celou; ale nebaví mě hory, moře ani duchovno, mám rád ruch velkoměsta.

Radim SPACEK film mista MG 4952
Radim SPACEK film mista MG 4952 • Autor: Respekt

To se mi ulevilo, už jsem si vás chtěl zařadit po bok sluníčkových newagistů. Na jak dlouho obvykle do Indie jezdíte? A kolik tak uvidíte nových filmů? Dá se vůbec z těch stovek filmů z každoroční produkce něco relevantního vybrat?
Většinou mi to časově vyjde maximálně na měsíc. I když před deseti lety jsem jel do Indie po zemi, a to jsem si na výlet vyhradil skoro půl roku. S těmi filmy to zas moc velká sláva není, traduje se sice, že se v Indii natočí tisíc filmů ročně, ale to je součet úplně všech, i těch regionálních. Kromě bollywoodské produkce - a i tam se dá najít maximálně dvacet dobrých filmů za rok - má cenu se zajímat ještě o tamilské, maráthské nebo bengálské filmy. Letos jsem viděl v kině snímek Mardaani, celkem dobrý detektivní thriller o obchodu s dětmi, a pak ještě jeden komerční akční film - Singham se vrací, ale to bylo spíš kvůli atmosféře v kině a titulkové písni, jinak se u stříleček dost nudím. Výběr probíhá tak, že čtu recenze v novinách nebo na netu, bavím se o tom s kamarády, někteří jsou filmaři, tak mě vždycky upozorní na něco zajímavého.

Vaše cesty do Indie jsou tedy spíš pracovní, nebo se jim dá říkat dovolená?
Já tomu říkám dovolená, ale párkrát už jsem tu měl nějaké schůzky s producenty a distributory, od kterých kupujeme práva na filmy pro Festival bollywoodského filmu, na jehož organizaci se podílím. Natočil jsem tu i dvě epizody pro magazín Q – otázka zrušení paragrafu 377, který kriminalizuje homosexualitu, je tu velmi živá a diskutuje se a píše o tom pořád - a pak dva díly bedekru Na cestě; obojí pro ČT.

Sám točíte dost depresivní filmy, ale na těch indických oceňujete pravý opak. Neláká vás natočit něco pozitivního, muzikálového, komediálního, výrazně barevného?
Trochu bych poopravil představu o indických filmech, které mě baví - kromě těch muzikálových komedií se tu poslední dobou točí velké množství žánrových filmů (detektivky, thrillery, dokonce i horory) či sociálních dramat nebo pokusů o artovou produkci typu Lunchbox, takže o depresivní tóny není nouze ani tady. Ale jinak bych samozřejmě někdy rád natočil pestrou podívanou, bláznivou komedii nebo třeba muzikál. Kdo mě zná, ví, že jsem poměrně veselý, takže by to i víc odpovídalo mé nátuře. Snad se časem nějaký scénář objeví. Musela by to být samozřejmě kvalitní předloha - napadá mě třeba Wilderova komedie Raz dva tři. Něco takového, notabene s fešákem podobným Horstu Buchholzovi, to bych neváhal ani minutu.

Pouta
Pouta • Autor: ČT

Tím se dostáváme k vaší tvorbě. Momentálně spolupracujete v týmu se scenáristou Ondřejem Štindlem, producentem Vratislavem Šlajerem a kameramanem Jaromírem Kačerem. Máte za sebou dva značně podobné filmy a chytáte prý další. Jak jste se dali dohromady a nakolik Pouta a Místa odpovídají vašim společným představám?
Začalo to úplně nevinně, měl jsem takové období, kdy jsem neměl do čeho píchnout, byl jsem bez peněz, typický loser oceněný plyšovým lvem, kterému došlo, že scénáře psát neumí a autorský typ z něj nebude. Kamarádka a castingová režisérka Kateřina Oujezdská mě tenkrát doporučila Vráťovi Šlajerovi jako třetího režiséra seriálu Letiště; a taky mi prozradila, že Vráťa má Ondřejův scénář Pout, ale nemá režiséra. Nějak jsem ten scénář z Vráti vydyndal, hrozně se mi líbil, povídali jsme si o tom, s mou prací byl taky asi spokojen; myslím, že jsme si padli do oka. A pak mi jednou zavolal a ten scénář mi nabídl. Takže něco jako zázrak. S Ondřejem jsme se trochu znali z dřívějška, jsme si docela blízcí.

A jaké pak bylo natáčení?
Pouta byl křest ohněm pro nás všechny, ale vydrželi jsme to a zůstali držet při sobě, což není zas tak obvyklé. A už před natáčením Pout přinesl Ondřej scénář Míst, tehdy jsme si slíbili, že ať Pouta dopadnou jakkoli, natočíme je zase spolu - a taky jsme to dodrželi. Nebudu zastírat, že v naší partě bývají turbulentnější momenty, ale proč se s tím vytahovat.

Byť jsem s Pouty velmi spokojen a ten film mám rád, musel jsem akceptovat, že mám na starosti zejména výběr spolupracovníků a vedení herců, jinak je tam hodně Ondřeje a ještě víc Jaromíra. U Míst bych řekl, že jsem si - také díky střihačce Jance Vlčkové - vydupal víc prostoru, takže na výsledný tvar se názory uvnitř party různí, ale já si za tím stojím a jsem ještě spokojenější. Naše další spolupráce je velmi pravděpodobná, téměř nevyhnutelná.

https://www.youtube.com/watch?v=3UTuFGST3hY

V čem se mezi sebou lišíte při pohledu na to, jak má vypadat film jako celek nebo jednotlivé scény?
Při natáčení Pout jsem zpočátku nesl velmi úkorně, že kameraman Jaromír Kačer má dost přesnou představu o velikosti i délce a vnitřním rytmu záběru i o jejich návaznosti v rámci filmové řeči. Já jsem hodně svobodomyslný člověk a příčí se mi svazovat se nějakými pravidly, protože „to tak má být“. Potlačit své ego a akceptovat to, byl velký vnitřní boj. Naše komunikace na place nebyla nejzdvořilejší.

Jaromír zůstal stejný tvrdohlav, já jsem se víceméně přizpůsobil, což mě trochu štve i z toho důvodu, že na jednu podstatnou složku filmu nemám tak velký vliv, jaký bych chtěl mít - a v podstatě trochu v tomto ohledu zakrňuju. U Ondřeje jsem si musel zvyknout na jeho posedlost drobnými detaily, které považuje za důležité, a já se pak cítím extrémně trapně, když něco nepoužiju nebo vyhodím. To musím vždycky ustát a není to příjemné, protože ho mám rád. A u Vráti mi pak chvíli trvalo pochopit, že film je vlastně jeho - a on rozhoduje o podobě trailerů a celé kampaně. Zpočátku mi to přišlo divné, ale taky jsem se to naučil respektovat.

Oldřich Kaiser a Ondřej Malý ve filmu Pouta
Oldřich Kaiser a Ondřej Malý ve filmu Pouta • Autor: Bontonfilm

Na jakých typech detailů si trvá Ondřej Štindl?
Používá hodně specifický jazyk, není to hovorová mluva z ulice. Já to mám strašně rád na papíře, ale občas se ukáže, že mluvený projev to nemusí unést. V takových případech ovšem úzce spolupracuji i s herci, kteří mají dané repliky říkat - a vím, že i oni o tom s Ondřejem dlouze diskutují, takže se nakonec kompromisu vždy dobereme. Někdy také charakterizuje postavu nějakou činností nebo větou, která se několikrát opakuje, takže pak ve střižně snadno tyhle nuance dojdou k úhoně.

Na čem jste se zasekli u Míst a co padlo pod stůl a co zůstalo?
U Míst to odnesly např. vnitřní promluvy hlavního hrdiny Adama. Komentoval situace, ostatní postavy; mně se to líbilo, ale pak jsme se rozhodli film vyprávět klasičtěji, ne jako vzpomínku na dospívání. Většina motivů ve filmu zůstala, ale je normální, že se nepoužije všechno, co se natočí.

Jaký máte vy vztah k 90. létům? Mě na Místech překvapilo, jak je to chladný pošmourný film, kde lidé nosí nevýrazné oblečení. Já si tu dobu pamatuju jako velký barevný karneval…
Hm, a to jsme to chtěli propagovat jako mladý letní sexy film… Každá kulka netrefí, jak se říká. Já taky na devadesátky vzpomínám jako na jeden nekončící festival a vzrušující party. My jsme ovšem vyrůstali ve větších městech. Probíhalo to stejně i na sudetském maloměstě? Místa vyprávějí příběh kluků, kteří po tom velkém mejdanu touží, ale nejsou u toho, proto si tu svoji existenci tak rádi zpestřují komplikacemi. Ale jinak na 90. léta nedám dopustit - první sex, první válka, první pokus o sebevraždu, první film v soutěži ve Varech, první cesta do Indie, prostě první poslední.

Jestli odhaduju správně, tak nejtěžší období jste měl v době než a poté, co jste natočil Rychlé pohyby očí. Jak se na ten film zpětně díváte?
Já ho mám strašně rád. Asi převažují historky spojené s natáčením a premiérou, ale i ten ohlas byl pro mě důležitý. Chtěl jsem si ještě na FAMU zkusit natočit něco úplně podle sebe, věděl jsem, že pak těch možností moc nebude. Risknul jsem a nelituju. Ten film měl už tehdy webové stránky a já na ně ručně přepisoval všechny negativní kritiky z novin; jiných moc nebylo. Trochu sebemrskačské, ale co by člověk neudělal pro postižené dítě. A navíc znám hodně lidí, kteří ten film mají hodně rádi a je pro ně důležitý. To je asi nejvíc.

Pamatuju si, jak jsem ty kritiky na webu četl. V čem bylo ono dítě podle vás postižené?
Na jednu stranu to měl být film, kde se nic nestane, ale nakonec to je trochu přeplácaný, i formálně. Neuměl jsem tehdy pracovat s herci, nevěřil jsem, že by to s nimi fungovalo. Bohužel jsem stejně tak neuměl pracovat s neherci. Třeba to ještě někdy natočím znova.

film mista MG 8695 1200x771
film mista MG 8695 1200×771 • Autor: Respekt

Co se dělo v takovém tom mezidobí do Pout? Nakolik jste zažíval pocit seberealizace?
V potlačování ega jsem se hodně zlepšil, takže mě těch 12 let mezi těmi dvěma filmy sice žádné profesně libé pocity nepřinášelo, ale nic moc jsem si z toho nedělal. Věnoval jsem se cestování, milostným avantýrám a natáčení dokumentů a magazínů pro televizi. Vzpomínám na to rád. Ale něco ve mně pořád hlodalo.

A nic vlastního jste nepřipravoval?
Napsal jsem scénář k celovečeráku, dokonce jsem dostal grant a v televizi to čekalo na poslední podpis - a v tom tam vtrhla Bobošíková a začaly se dít věci. Grant jsem samozřejmě musel vrátit, televize byla pak dlouho nepoužitelná - a já si aspoň ten scénář po sobě ještě jednou přečetl a uznal, že to je hovadina. Nicméně jsme alespoň s Davidem Čálkem natočili dokument Bezesné noci o krizi v ČT; a to byl adrenalin, který se nedá s ničím srovnat. Ono si to samo řekne, co to chce.

Na Bezesné noci jste tedy pyšný. Je ještě něco takového dalšího do doby Pout?
Jasně, třeba spousta dílů Auto Moto Revue. Nebo seriál Etiketa. Letiště? Magazín Q nebo Artóza? Něco by se našlo.

U pořadu Etiketa budete vždycky čelit výtkám, že to je protekční záležitost.
Ať si každej říká, co chce. Tátova firma původně vybrala kolegu Pavla Marka, ale ten mi pak zavolal, že by si to se mnou chtěl rozdělit, protože toho bylo hodně a máme podobný humor, tak jsem řekl, že jo. Pavlovi, ne tátovi.

Mně tohle rýpání přijde hloupé, protože práce u filmu nebo v televizi prostě je z velké části otázka známostí, není na tom nic špatného. Vždycky se ale cvičně vžívám do role zlého internetového anonyma, který se chytá povrchních znaků a informací a spřádá si z toho úžasné konspirace: protekční synek, havlista, pravdoláskař, podporovatel spacákové revoluce, teplouš, co si založil pořad o teplouších, teď bijec komunistů, co si jezdí do Indie na dovolenou. Nakonec si říkám, že o tom, jaký člověk je, může přesvědčit okolí jen vnitřním nasazením a vírou v něco opravdového, co smázne povrchní soudy. Čemu tedy věříte a čemu věnujete své nasazení?
Nějak jsem se naučil moc se nevěnovat tomu, jak si mě okolí podává - na to jsem byl moc zlobivé a hyperaktivní dítě, nikdy jsem se o to zkrátka nestaral. V současnosti bych rád dokázal najít míru mezi nepodlézáním laťky nebo spíš neshazováním toho, co se mi už povedlo, doopravdy svobodnou vlastní autorskou tvorbou (to mě ještě čeká) a užíváním si osobního života. Filmy pro mě opravdu nejsou všechno. Daleko raději než natáčení mám pocit zamilovanosti.

 

https://www.youtube.com/watch?v=Bv5kGozKvuc

 

Momentálně točíte filmy, které se nějakým, rozhodně ne laskavým a rozhodně ne typicky českým způsobem věnují naší minulosti. Zároveň se v příloze Pátek Lidových novin každý týden vyjadřujete v anketě k různým společenským otázkám. Co podle vás je největší zátěž, kterou si v českém prostředí neseme z minulosti, a co se příliš neřeší dnes?
Nemyslím si, že by se nějaká témata úmyslně zakopávala pod koberec, v současnosti se problémů verbalizuje spousta. Problém je spíš, že se moc neumíme navzájem poslouchat a všichni mají svůj názor předem hotový. A taky tradičně trpíme tím pocitem bolestínství, jak nám všichni ubližují, což se ještě prolíná s pocitem méněcennosti malého národa. Musíme si pěstovat sebevědomí a nadhled, být velkorysí a zároveň zdravě sebekritičtí.

Jedna z věcí, která mě fakt trápí, a která mi připadá sice přítomná v debatách, ale nechycená za ten správný konec, je otázka postavení Romů v naší společnosti. Přiznání si faktu, že my, většinová společnost, jsme historicky vinni za jejich úděl – a že to taky nikdo jiný než my není schopen napravit. Jak se tak rozhlížím okolo sebe, vidím, že třeba spousta mých kolegů to vnímá podobně (Václav, Klusák s Remundou, Rychlíková). Což mi dává jistou naději.

S tím se samozřejmě vždycky pojí výtka, že „umělci z Prahy“ (ale koneckonců i „novináři z Prahy“) nemají ponětí, jaké to je žít s „problémovými Romy“. Čili zase přichází otázka po autentičnosti takového postoje.

Jistou zkušenost s Romy má přece každý, ať se na mě sudetské náplavy nezlobí, ale v Praze jich bydlí taky dost. Výhoda „pražského pohledu“ spočívá možná právě v tom, že kromě těch problémových tu lze potkat i spoustu těch ostatních, třeba i vzdělaných a angažovaných. Takže tu asi existuje nějaký způsob, jak z toho ven. Demonstrace, rasistické výlevy v diskusích, vytváření předražených ghett a plošné odmítání standardního vzdělání těmi řešeními nejsou. Takhle se chovají tupí barbaři, a ne občané, kteří chtějí změnu k lepšímu. Ostatně Romům šanci na zlepšení dávám. Vymytým mozkům, kteří hltají Magnuskovy škváry, už bohužel ne.

Cesta ven
Cesta ven • Autor: Aerofilms

Máte pocit, že se s tím dá dělat něco prostřednictvím filmů?

Něco málo ano, ale nestačí to. Pořád ve mně ještě vězí trauma z mého debutu. Tehdy jsem si naivně a idealisticky představoval, že natočím protiválečný film, před kterým si celý svět sedne na zadek a tu válku zastaví. Od té doby vím, že film může člověka trochu změnit, ukázat mu jinou perspektivu, inspirovat ho k zamyšlení. O moc víc ne. A týká se to beztak jen vyhraněného publika, pár procent lidí. Daleko větší šanci bych dal televizi, ale tam nás bohužel chtějí jen ubavit k smrti, ten potenciál je promrhaný.

Televize vám tedy přijde marnější než kinofilmy? Nestaví se k tomu většina tvůrců dnes naopak?
Měl jsem na mysli spíš dokumenty nebo ty nejrůznější dokusoapy a podobně. Zábavné pořady ve srovnání s nimi vítězí na celé čáře, a to i v televizi veřejné služby. Jinak samozřejmě současný trend, kdy jsou televizní seriály daleko lepší než produkce pro kina, je vzrušující a může to mít nečekané dopady. V souvislosti se zmiňovanou romskou problematikou ale žádné překvapení neočekávám, pro diváky to není atraktivní téma. A nemyslím si, že by to nějak souviselo s technologiemi nebo novými platformami, musí to odpracovat politici, aktivisti, nevládky a my, občané. A bude to trvat strašně dlouho.

Jak říkáte, při práci v týmu na posledních dvou filmech (a nejspíš i nějakém dalším ve stejném složení) jste se musel vzdát absolutní autorské kontroly. Jakým způsobem tedy vstupujete do tvůrčího procesu. Co vás musí nejvíc zaujmout, abyste na filmu mohl pracovat a co si pak nejvíc hlídáte?
Jsem spíš intuitivní typ, nepotřebuju racionální důvody, spíš mě musí námět nebo scénář vtáhnout a něčím překvapit, dobré je, když si už při prvním čtení představuji místo postav konkrétní lidi a prostředí. Musím mít pocit, že na takový film bych šel do kina taky a že nebude úplně zbytečný. Stejně tak intuitivní jsem při natáčení; během příprav a přepisování různých verzí se samozřejmě prodebatuje každá maličkost, každý detail v úzkém kruhu se scénáristou, dramaturgem, producentem a posléze i s kameramanem a herci. Každý do toho vnese nový pohled, nápad - a já pak plním spíš takovou funkci koordinátora, který rozhoduje, co je přínosem, a co ne. Nemám na to žádný recept, někdy to opravdu „jenom tak cítím“. Což se ovšem špatně vysvětluje. Při natáčení pak už jen hlídám, aby to bylo uvěřitelné a aby to nějak zaklaplo dohromady. A co se nepovede na place, to se musí napravit ve střižně. Někdy se to překope úplně od základů, někdy stačí drobnosti. Každopádně mám pocit, že svým spolupracovníkům hodně naslouchám a dávám jim prostor. Na oplátku očekávám plnou důvěru v to, že vím, co dělám.

Proč upřednostňujete vy a Ondřej Štindl města beze jména a vůbec nějaké specifičnosti?
Možná ze stejného důvodu, proč mám radši neokoukané herce - divák si pak při sledování nenese tu nálož informací a emocí, kterou má s tím městem (hercem) spojenou. Ale nepřeháníme to. V Poutech to byla evidentně Praha, jen jsme neměli potřebu ji jmenovat a ukazovat Hradčany, v Místech se to fiktivní město jmenuje Černá skála. Myslím, že pokud to není vyloženě důležité pro děj, nemusí být popis prostředí tak doslovný, stačí pár znaků a divák už si snad domyslí, co je to za dobu, případně oblast. A když je to dobře odvyprávěné, měl by z kontextu pochopit i to, jaké tam lidé řeší problémy.

MG 7581
MG 7581 • Autor: Respekt

Na Místech mi připadalo nejzvláštnější, že se do základního příběhového schématu dospívání na malém městě dostal takový trochu zastřený žánrový prvek s westernovou pomstou. Je to podobný postup jako u Pout, která se v něčem inspirují (nejspíš francouzskými a britskými) kriminálkami ze 70. let. Je v tom něco rajcovního speciálně pro vás? Vkládat do filmů z českého prostředí podobné motivy?

Ano. Já jsem totiž v oblasti žánrového filmu spíše nováčkem (myslím i jako divák), začal jsem se o ně zajímat až pod vlivem Ondřeje a Vráti. Zatímco Pouta jsme prezentovali jako vyloženě žánrový film - thriller, u Míst jsme už tolik netlačili na pilu, ale asi bych nerad natočil takový ten typický český film, který si hraje na realismus, hrdinové řeší pseudoproblémy a je to veskrze tak nějak nezajímavé jako naše všední životy. Ten žánrový prvek je asi to koření, které i mě jako diváka vtáhne a dá příběhu jakýsi přesah.

Který český film z poslední doby se vám líbil?
Cesta ven - vím, jak je obtížné dramaticky uchopit podobné téma a pracovat s neherci. Já bych si na to asi netroufl, Petr Václav to dokázal velmi elegantně. Příjemně mě překvapilo Krásno, Ondřej Sokol je pro mě velký objev, vůbec jsem ho neznal a celou noirově-ztřeštěnou stylizaci jsem přijal a dobře jsem se bavil.

Krásno je Místům celkem blízko, alespoň pokud vezmeme na porovnání český kontext. 
Beru to jako kompliment.

Co přijde po Místech?
V rámci co největší promiskuity a zkoušení nových věcí jsem natočil několik dílu rodinné show s Martinem Dejdarem Děti na tahu pro ČT, to by mělo běžet od ledna a byl to velký zážitek, stejně jako moje první divadelní režie v MeetFactory, Milenec od izraelského spisovatele Avrahama Jehošuy. S Vráťou Šlajerem jsme předběžně domluveni na dvou televizních seriálech, adaptaci britského Life on Mars a převodu románu Davida J. Žáka Návrat Krále Šumavy. A se Zdeňkem Holým bychom rádi natočili minimalistický film Lesní vrah. A ještě dokončit dokument z Afghánistánu Měděná hora o archeologických vykopávkách z buddhistické éry na obrovském nalezišti mědi, ale bezpečnostní situace tam není moc dobrá. Zvrtnout se ovšem může každý projekt, to známe.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte