Pořád se držíme na blátě

Každý rok se New Yorkem přežene nová módní vlna, která bez milosti smete kapely, jež byly ještě loni horkým zbožím. Trendy se střídají a málokdo se může pochlubit takovou vytrvalostí a tvůrčí razancí jako kvintet Oneida. Už patnáct let vytrvale servírují neústupnou kombinaci krautrocku, psychedelie, free jazzu a noisu, jež inspirovala mnoho mladších kapel.

Žánry ani obvyklou stopáž skladeb neberou jako dogma, boří zažité bariéry a na koncertním pódiu hýří záviděníhodnou energii. České publikum o tom přesvědčili už na festivalu Creepy Teepee, nyní se vracejí na první klubové vystoupení - 19. března hrají v pražském Chapeau Rouge. Na otázky odpovídal kytarista Shahin Motia, který býval členem post-hardoreových Ex Models a patřil i do koncertní sestavy populárních Yeah Yeah Yeahs.

Jak těžké je přežít 15 let na newyorské scéně, kde každý rok vzniká několik nových trendů a starší styly upadají nemilosrdně v zapomnění. Podepisuje se to na chodu kapely?
Žít a tvořit v Brooklynu možná není ideální pro každého, ale Oneidě se to zatím vyplácí. Našli jsme si okruh spřízněných lidí. Je tu dost příležitostí, kde se dá pohodlně hrát, natáčet a koncertovat. Snadno si půjčíš nástroje i vybavení. Vzniká tu hodně ambiciozního umění, seženeš tady práci, můžeš chodit do dobrých škol a vlastně i vychovávat děti. New York ti rozhodně nijak nestojí v cestě. S tímhle na paměti ovšem musím dodat, že mě taky pěkně štve, že žiju ve městě, kde je čím dál tím dráž a začíná se svým snobstvím podobat Los Angeles – navíc s horším počasím.

Pro experimentální spolek je 15 let slušná kariéra. Co vás tak dlouho drží pospolu?
Běh na dlouhou trať byl odjakživa náš cíl. Podřizovali jsme mu všechna umělecká i provozní rozhodnutí. Jedině tak jsme se mohli dopracovat k takovému albu, jako je třeba Absolute II. Kapela byla vždy jasná priorita, nicméně není to dogma - nakonec stejně Oneidu tvoří pět chlápku, kteří se snaží mít ï nnějaký soukromý život. Takže se zároveň mění to, co chceme, aby naše kapela byla. Udržet ji v chodu znamená, že musíme přijít na to, co spolu můžeme dělat, ale shodnout se taky na tom, co dělat nemůžeme.

Psychedelická hudba a krautrock, což jsou základní pilíře inspirace Oneidy, zažívá v posledních sezónách velký comeback. Čím si to vysvětlujete?
Hádám tím, že už i Kanye West použil do své skladby Drunk and Hot Girls motiv od Can. S čímž jsem já dost v klidu.

Předminulá deska Rated O byla trojalbum, na aktuální A List of the Burning Mountains posluchač najde pouze dvě, zato dvacetiminutové kompozice. Co vás přitahuje na rozsáhlých hudebních celcích v době, kdy se tvrdí, že je lidé dávno neposlouchají?
Součástí naší strategie „dlouhodobého uměleckého naplnění“ je i naprostá víra v hudbu, kterou právě tvoříme. Dlouze přemýšlíme, co natáčíme a co by danou nahrávku mohlo vylepšit. Ale není to uvažování z pozice kulturního kritika. Máme jiné cíle, spíše ohmatáváme možnosti hudby - a jakmile se vydáme jedním směrem, už o něm nepochybujeme. Osobně se utěšuji tím, že když budeme na náš výsledek patřičně pyšní, najde si ho i někdo jiný, komu se bude líbit. Někdy těch lidí bude více, někdy méně. Nedávno jsme se ponořili výhradně do hodin a hodin dlouhých improvizací, místo abychom psali skladby. Výsledkem toho je právě A List of the Burning Mountains: funguje jako záznam našich schopností na tomto poli. Posluchačům, které to nezaujme, bych se vší pokorou doporučil, aby poslouchali jakoukoli jinou kapelu.

Přemýšlíte o vaší tvorbě z hlediska kontinuity? Natočili jste provázanou trilogii Thank Your Parents, kam patří i zmíněné a kritiky dobře přijaté Rated O. Rozhodujete se tom, kam se vydé, na základě minulého materiálu?
Nikdo v Oneidě nemá zastřešující vizi, jak má náš katalog vypadat. Každé album bereme jako samostatný projekt, kde se prolíná porce živého hraní se studiovou postprodukcí, na níž jsme v posledních třech letech hodně ulétli. Za dobu, co jsem v kapele, se ale nikdy nestalo, že by někdo nakráčel do zkušebny a řekl: „Hele, na příště uděláme album, kde budeme hrát jen tak, jak jsme ještě nikdy nehráli. Začínáme s tím dneska.“ Mnohem spíš se probíráme střípky nápadů a hledáme momenty, které nás buď osloví tím, že ční nad ostatní, nebo se naopak dají dobře propojit s jinými. Práce na triptychu měla nicméně poněkud jiný scénář. Sice byl plánován dopředu, ale ne v takové podobě. Z myšlenky „nedělejme trojalbum“ se stalo „natočme tři desky, z nichž druhá bude trojalbum.“ Hodně tomuto pomohlo sedm delirických hodin strávených společně na irském letišti Shannon v době, kdy byly všechny letištní bary ještě zavřené.

Deset let existence jste oslavili na koncertě při newyorské galerii současného umění PS1. Často hrajete na exkluzivních akcích pořádaných festivalem ATP, které se snaží vsadit kapely do umělečtějšího kontextu, než jsou běžné festivaly na blátě. ATP vytvořilo přímo nový trend, který se snaží nabídnout hudbu s punkovými kořeny kultivovanějšímu a poučenějšímu publiku. Jak z toho těží Oneida?
Vážím si každého posluchače, který s naší hudbou dokáže navázat vážně míněný vztah. A je mi zcela lhostejné, za jak moc pitomých okolností ji poznal. Oneida rozhodně není kapela, která by se bála vézt na vlně vysokého umění - ale celkově mám pocit, že to pořád dost držíme dost v punkové špíně a na tom blátě.