Magdalena Dobromila P
Magdalena Dobromila P • Autor: ČT

Let me introduce you my new love-hate! V Česku v současnosti neexistuje tuzemský televizní pořad, jenž by měl více významových vrstev než kuchařská seance Deník Dity P. Nejenže se tu „velmi poctivě“ vaří, až od toho žlučník a slinivka upějí, ale také se dozvíme hodně z katalogově stylizovaného života hlavní aktérky. Takto unikátní kombinace praktických rad, záměrné i nezáměrné zábavy, okázale vzývaného retra a moderní reality show zde zatím nikdy nebyla.


Vzhledem k tomu, že se Deník Dity P. vysílá na ČT 1 v pátek před hlavními zprávami, může ho (i omylem) zhlédnout mnoho lidí. A jak se z ohlasů na internetové stránce pořadu zdá, vyvolává opravdu velké vášně. Například se dozvíte, že o nevhodnosti této relace ze zdravotního i jazykového hlediska diskutují i středoškoláci v rámci občanské nauky - a že mnozí pohoršení diváci chtějí přestat platit koncesionářské poplatky, protože Ditu P. (Pecháčkovou) prostě nedokážou vystát.

Najdete jistě pořady extrémnější, především nevkusnější a více urážející lidskou důstojnost a inteligenci. Z liberální strany například x-tou řadu VyVolených nebo Pekelnou výzvu, z konzervativní strany zase celou produkci Šlágr TV. Dráždivost Deníku Dity P. je ale zcela jiné povahy a obtížně se vyjadřuje. Ostatně, při čtení oněch diváckých reakcí nebo minirecenzí na CSFD je zjevné, jak si s ní téměř nikdo neví rady.

Hlava v Pejru

Jde opravdu o úkol na úrovni sémiologického rozboru podle Rolanda Barthese, jenž už v 50. letech začal popisovat „každodenní moderní mytologie“ jako prací prášky, horoskopy, wrestling nebo právě kuchařské recepty. Z Dity by měl ale i Roland hlavu v pejru, protože takto složitý, kulturně podmíněný korpus významů bývá málokdy k nalezení.

Především: ačkoli už bylo odvysíláno sedm dílů, kde se postupně odhaluje stále více z Ditina soukromí i minulosti, stále nevíme, co je zač. Spojuje v sobě typus novodobé Magdaleny Dobromily Rettigové nebo do českého prostředí opajcnuté Nigelly Lawson, která neví, jak by vůbec začala vyvařovat, když doma nemá deset kostek másla.

Zároveň si ale v jedné epizodě hraje i na Bridget Jonesovou (nejlepší přítel děvčete z města je gay, proto se společný díl jmenuje Teplé sladkosti) či na „Zoufalou manželku“, jež nemá nic jiného na práci než honosně vařit. Stejně tak v ní můžeme vidět bývalou manažerku, které se náhle realizuje doma poté, co už se zabezpečila (zřejmě nejčastější příběh z dnešních ženských magazínů), ale stejně tak i „maminy“, které se snaží nikdy nezestárnout a být jako jejich dcery, takže spolu chodí pařit a ráno se probouzejí v bytě v pánských pyžamech.

Dita P
Dita P • Autor: ČT

Tyto hypotézy si samozřejmě můžeme vytvářet jen proto, že nikdy nevidíme Ditina partnera a nevíme nic o tom, co dělala předtím, než se stala profi-domácí kuchařkou, případně si spleteme její nevlastní mladší sourozence s jejími dětmi – k čemuž všemu nám tato show poskytuje jisté, byť falešné a nechtěné indicie.

Obraz, do nějž se Dita P. chce stylizovat nejvíce, je však kombinací představitelky „věčných singles“ (a la Sex ve městě) a zároveň neo-rustikálního děvčete, které se stále vrací v představách do dětství a na venkov. Tyto dvě identity, jež se v zásadě popírají, se tu naopak mají podpírat, a sugeruje se nám, že lze znovustvořit socialistickou minulost bez jakýchkoli negativních konotací.

Tedy pořídit si stejné hrnce, mísy a zavařovačky jako měla babička (případně prababička za první republiky), a zároveň si užívat přehršle surovin v dnešních obchodech; být zároveň „bio“ a přitom se nebát vykrmovat a hodit za hlavu kult štíhlosti.

Ditiny kuchyně (pražská i na chalupě) slouží jako místo bezčasé utopie, kam je možné se ukrýt před okolním světem. Není to vaření ve studiu, práce a povinnost, ale čirá radost a únik. Nikomu se neříká, jak ušetřit, jíst zdravě nebo se naučit vysokému kulinářskému umění. Deník Dity P. uniká všem těmto kategoriím a jde o čirý hédonismus.

Rozkoš a slast

Jinými slovy, to, co tu sledujeme, je doslova „food porno“. Jistě, takové to hezčí, estetické porno - aby taky ne, když pořad režíruje David Ondříček (Samotáři, Ve stínu), takže profesionální kvality jsou vysoce nadprůměrné. Vychytané světlo, které činí z Ditiny pleti cosi na úrovni porcelánové panenky, příjemně vyladěné barvy, neustálý jemný pohyb kamery, záběry z občas nezvyklých úhlů a tak dále. Dita i kamera se s jídlem vyloženě mazlí. Ruce i pohled se ustavičně noří do různých zpěněných tekutin či se hněte nějaká hmota.

„Mně hrozně baví dotýkat se masa, je to takový míň sterilní, víc živočišný,“ říká třeba nad staženým králíkem. A přidávají se další výroky typu „Já ten dort schválně dělám takovej neuhlazenej“- jež nám jednoduše signalizují, že jídlo i sex musí být trochu sprosté, jinak to není ono… Vše pointuje výrok označující jídlo za „nadpohlavní rozkoš“. Food porno dovede vskutku nahrazovat klasickou pornografii i samu pohlavní vášeň – v jistém smyslu jde tedy o ubíjení libida a výzvu k tomu přeskočit určitou životní etapu do stádia, kdy vás pudy již neobtěžují.

https://www.youtube.com/watch?v=06XIgmV396U

Dostáváme se tím k jádru toho, jak je celý pořad natočen. Každý díl je krátkým 26minutovým filmem na určité téma (sourozenecká párty,vyprošťováky,piknik) složeným z krátkých konverzačních či náladotvorných scének, které jsou koncipované jako „předehra před sexem“ v běžných pornofilmech. Mají stejnou míru pravděpodobnosti, kvality dialogů i hereckého přednesu jako když instalatér přijde opuštěné paničce doma prošťouchnout ucpané trubky, jen po nich nenásleduje soulož, nýbrž rozkošnické vaření a následná slastná konzumace.

Zaznamenáme tu sice snahu o přirozenost, nahodilost a spontánnost, ale zároveň v ní i naprostou umělost, faleš, nedokonalost a trapnost. Přesně tak, jako nám pornofilmy říkají, že sice v jistém ohledu představují vrcholný bod realismu při sledování anatomických detailů, ale za cenu prvotního maximálního odstupu, která celý následný akt zesměšňuje.

Samozřejmě se můžeme ptát, proč něco podobného dělá pořad pro veřejnoprávní televizi, a zda je možné, aby pod vší tou profesionalitou bylo něco tak zásadně neumětelského, co by se nedalo dělat jinak, případně zda to tvůrci nevidí. Domnívám se, že odpověď musí být hodně barthesovsky sofistikovaná.

Deník Dity P. staví na tom, že „jídla jsou plná emocí“. Nejpoužívanějšími výrazy hned adjektivech „úžasné“, „skvělé“ a po slovu „babička“ (počet výskytů v díle od dílu kolísá mezi deseti až dvaceti) jsou „baví mě“ a „užívám si“. To by stále spadalo pod kolonku „food porna“ - ovšem jako nejzásadnější se nakonec jeví teze, že „všechno má svůj příběh“. Tedy i zabitý králík, příprava dortu, kuchyně, jež prošla renovací podle nějakého starého vzoru a dále.

A právě toto je největší blábol a zástěrka celého pořadu. Tak jako firmy nemají žádnou filosofii (protože si prostě nekladou abstraktní teoretické otázky), tak ani jídlo nemá žádné příběhy.

Dita P
Dita P • Autor: ČT

Příběh je něco jiného než „děda nám vozil něco z Francie“ a otázka na bratra „vzpomínáš, jak babička měla plnou spíž zavařenin?“. To jsou útržkovité vzpomínky, kde děj naopak absentuje, není tu vývoj, zápletka, drama, konflikt, pointa, nic. Příběh je „děda při převážení něčeho zakázaného přes hranice musel zabít pohraničníka a sám postřelený se doplazil až k dveřím našeho bytu, kde nám s posledním výdechem předal balíček, který nám nakonec zkonfiskovali a k jeho obsahu jsme se dostali až po revoluci“.

Prostor pro nás

A co se tu tedy maskuje smysluprázdným mluvením o příběhu jídel a kuchyní? Osobní příběh podnikatelské kariéry a stvoření produktu jménem Dita P. Skutečný příběhem v pozadí pořadu není vyvíjející se děj s marketingovým specialistou Markem Prchalem, jenž bezpochyby skončí svatbou (a nejkrásnějším home videem všech dob, od Ondříčka).

Příběhem, o němž přímo v pořadu nemáme nic vědět, je vzestup holky, která se rozhodla se udělat kariéru přes psaní o vaření. My ovšem nemáme vidět strázně, boje ostrými lokty, vytváření image pin-upky s puntíkovaných šatech, ani opakované etapy hubnutí do mediálně lákavé kypré hospodyňky.

Vidíme jen hotové kuchyně, luxusně zařízené interiéry a neustále se opakující večírky, oslavy, pikniky, dny volna na chalupě a tak dále. Zkrátka život, kde neexistuje práce, vydělávání peněz a stres – přestože právě Dita P. je firma, stroječek na vydělávání peněz díky vydávaným kuchařkám, vlastní značce nádobí, zástěr apod.

Jestliže bychom měli najít porovnání do kontrastu, tak například Zdeněk Pohlreich reprezentuje pravý opak – vaření a vedení restaurací vždy popisuje jako dřinu, odříkání a stres, kdy po cestě do práce zvracíte z nervozity a občas vás odvezou na kapačkách.

Deník Dity P. nám chce vnutit, že příběh znamená pouhou impresi „po zakousnutí se do tohoto dortu jsem najednou zase malá a jezdím u babičky na tříkolce“. Samozřejmě, že část svého osobního příběhy Dita Pecháčková poskytuje v rozhovorech, ale ani zde nikdy v tom není příběh ambicí, cíleného vytváření určitého sebeobrazu, případně příběh nepotismu (scénář k pořadu píše její matka, známá publicistka Marcela Pecháčková). Musí to být až neuvěřitelné množství energie věnované tomu, že úsilí vypadá jako uvolněná zábava.

https://www.youtube.com/watch?v=uhKvFr0BnLI

Proč o tom ale psát, když do určité míry téměř všechny pořady v televizi, které chtějí vypadat hezky a nabízet pohodu, nějak maskují pozadí svého vzniku? Vždyť jde o něco tak normálního, že to není třeba zmiňovat.

Dokonalý produkt Dita P. totiž může fungovat (a vskutku fungovat v onom strojovém nelidském významu) pouze tehdy, existuje-li na stránkách křídového papíru kuchařek a časopisů Apetit či Albert. Veškerá iluze padá ve chvíli, kdy Dita promluví. Její protáhlé nosové samohlásky a stejně náhlé utínání slov v mysli mnoha lidí zosobňují esenci povýšené pražštiny a snobismu v kombinaci s povrchností. Zde najednou Dita P. ztrácí kontrolu nad svým obrazem, respektive cokoli více než obraz už pod kontrolou nemá. Bez ohledu na to, jestli onen nešťastný a zřejmě nezvladatelný tón řeči je skutečně výrazem povýšenosti, pak právě tento bod a znak zničí vše ostatní, pečlivě předem připravené.

Neměli bychom přitom zaměňovat akcent a slovní projev jako takový. Mnoho nespokojených diváků si stěžuje na to, že Dita P. mluví nespisovně a její projev obsahuje hodně vaty („jako“, „vlastně“, „fakt“) a že něco takového nepatří na veřejnoprávní obrazovku, protože to kazí děti. Taková výtka je samozřejmě směšná a nepatřičná. Je plně v právu autorů nechat aktérovi nějakého pořadu volnější mantinely a nechat ho mluvit po svém. Televize už dávno není institucí a vzorem spisovné češtiny a kromě zpravodajských pořadů ani nemusí být. Odpůrci tedy často zaměňují přijatelnou nespisovnost s jinou rovinou řečového projevu, a teprve v něm – nejspíš oprávněně – cítí něco nepatřičného.

Můžeme to ale vzít i druhé strany – že se na obrazovky vůbec Deník Dity P. mohl dostat a vedení televize za ním stojí, znamená posun v tom, že šanci máme i my všichni hlasově nevybavení a divní, kterých je v populaci většina.

Jestli Dita P. v něčem navždy zůstane snobským pořadem, který se tváří, že je naopak obyčejně domácký, a který pojetí rodinné vzájemnosti perverzně přetvořil do vykalkulovaného byznysu, jeho nezpochybnitelnou zásluhou bude, že otevírá prostor v médiích pro všechny, kteří nejsou automaticky sympatičtí.

P. S. Svatba Dity Pecháčkové a Marka Prchala (ještě) neproběhla, jak jsme nejprve uvedli na základě mylných zákulisních informací. Všem nesezdaným i dezinformovaným se omlouváme.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte