Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Dělníci kultury, Kultura

Co se dá psát o dnešních kapelách?

V Praze vystoupí ctitel písničkářské klasiky Kurt Vile

Kurt Vile vrací kytarovou hudbu do časů, kdy ještě nebylo trapné schovat obličej pod záclonou dlouhých vlasů a zasněně si drnkat. Třiatřicetiletý rodák z americké Filadelfie se především díky albu Childish Prodigy z roku 2009 stal chráněncem hvězd nezávislé scény devadesátých let. Na desku pěli ódy členové Sonic Youth i Dinosaur Jr - Vile však není pouhý kopista slavnějších jmen. To dokládá i aktuální album Wakin on a Pretty Daze, které zatím patří k nejlépe hodnoceným deskám letošního roku.

Ostatně starosta jeho rodného města vyhlásil na 28. srpna „Den Kurta Vilea,“ jenž při té příležitosti vystoupí na filadelfské radnici. České publikum bude mít příležitost vidět jeho koncert dříve - v pondělí 17. června v pražském Lucerna Music Baru.

Album Wakin on a Pretty Daze přináší dost velmi dlouhých, šesti až desetiminutových skladeb. Vznikaly úmyslně?
Měl jsem chuť otestovat si delší kompozice, ale nečekal jsem, že se to tolik rozjede. Všechny moje skladby vznikají s kytarou v ruce, zkouším různé způsoby a tentokrát jsem si jen nekladl omezení, pokud jde o stopáž. Jak velký podíl tu má improvizace? Akordy jsou jasně dané, skladba má svou strukturu, ale jsou tu místa, kde je možné improvizovat, zkoušet sóla. Inspirací mi k tomu byl kytarista J Mascis z Dinosaur Jr, který píše sobě na míru podobným stylem. Nejedná se o improvizaci kapely v jazzovém slova smyslu, spíš zde jsou místa, kde jako kytarista můžu zavřít oči a vydat se neprobádaným směrem.

Jste velký fanoušek rockové historie a muzikantských biografií. Máte knihu, která by nějakým způsobem ovlivnila nebo změnila váš přístup k hudbě?
Knihy o hudbě a životopisy muzikantů mě provázejí takřka od dětství. Jsem jejich příběhy fascinovaný. Naprosto strhující je podle mě Hotel California, která je poněkud atypická. Nesleduje život jednoho konkrétního muzikanta, ale popisuje příběh scény v Los Angeles na přelomu šedesátých a sedmdesátých let od Joni Mitchell přes Crosby, Stills, Nash & Young až po The Eagles. Vynikající je i nová kniha rozhovorů, která sleduje kytaristy převážně z alternativních kapel. Jmenuje se Feeding Back a kromě J Mascise tu mluví třeba John Frusciante z Red Hot Chili Peppers nebo Johnny Marr z The Smiths.

Žene vás k těm knihám čirá zvědavost, nebo si říkáte, že byste se z nich mohl něco naučit i pro vlastní hraní?
Zřejmě oboje. Ale nikdy v tom není kalkul, že bych z nějaké knihy chtěl něco vytěžit. Upřímně řečeno spíš než popisy technického vybavení nebo hudby mě odjakživa přitahují ty příběhy. Už od devatenácti, kdy jsem začal hltat knihy jako Confusion is Next o Sonic Youth, mě zajímala nálada doby, v níž se odehrávaly. Byly to vzrušující časy, kdy hudba byla ještě nebezpečná, a já měl pocit, že můžu nahlédnout pod pokličku. Nehledě na to, že si tak musím při čtení ujasňovat, o co mi vlastně v hudbě jde.

Celý život jste usazený ve Filadelfii, nikdy vás nelákalo přestěhovat se do nějakého hudebně významnějšího města? Jaké je to vlastně místo k životu?
Zůstal jsem tu především proto, že tu žije celá moje rodina, a já jim chci být na blízku. Od té doby, co jsem si pořídil domek, tu mám navíc velké pohodlí.

Je město propojené i s vaší tvorbou? Na obalu nového alba je zachyceno obří graffiti s vaším jménem, které vzniklo v opuštěné industriální části města. To je vědomý hold rodišti?
Dlouho mi nedělalo moc dobře, že jsem s Filadelfií spojovaný, přišlo mi to svazující. Ale teď to asi musím přijmout, už i kvůli tomu graffiti. Je to zvláštní pocit, něco jako kdybych měl památník. Kdoví, třeba jednou budu starosta.

Je to graffiti vůbec legální?
Naprosto. Vytvořil ho známý výtvarník Steve Powers a dohodl se s majitelem budovy. Stačilo pár telefonátů. A co mě těší, ještě pořád tam je; nikdo ho nepřemaloval.

Skladby na nové album jste psal, pokud vím, během turné k minulé desce. Co vás k tomu vedlo? Snaha ušetřit čas?
Byla to shoda okolností. Jednak se mi v době nahrávání narodila druhá dcera a já nechtěl příliš ukrajovat čas rodině. Druhý faktor byl, že jsem si během posledního turné vůbec poprvé mohl dovolit spát po hotelích a tam jsme měl najednou klid a soustředění, abych mohl psát nové věci.

Když jste mluvil o příbězích spojených s hudbou, cítíte rozdíly mezi muzikanty minulých dekád a současností? Jaká by byla kniha o Kurtu Vileovi?
Velmi nudná, jsem obyčejný ženatý patron. Upřímně řečeno všechna pravidla v kytarovém žánru už byla vytvořena někdy v sedmdesátých letech. A nic asi nepřekoná to, když si čteš o Rolling Stones nebo Neilu Youngovi, to byli opravdoví průkopníci. Co se dá napsat o dnešních kapelách? Něco ve smyslu, jak týpci v Brooklynu chodí na capuccino a sem tam zkoušejí sbalit holku? Chtěl byste to číst?

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].