Česko, Zidane a fotbaloví bohové

Fotbalový šampionát je v plném proudu. Média střídavě propadají hysterickému nadšení a totální skepsi, komentátoři předvádějí své sbírky klišé, přímé přenosy jsou avizovány jako podívaná takřka antických rozměrů.

A právě tento „čas absolutních pravd“ je ideální doba, kdy si připomenout dokument Zidane: Portrét 21. Století. Film z roku 2006 je dílem dvou výtvarníků - Skota Douglase Gorgona a alžírského Francouze Philippa Perrenoa. 93 minut dlouhý snímek se odehrává v reálném čase: sledujeme nekomentovaný záznam zápasu Realu Madrid s Villarrealem z května 2005, ve kterém tým Zinedina Zidana podlehl 2:1.

Výsledek byl sestříhán z více než 30 hodin záznamu pořízených 17 kamerami, jež po celou dobu obsedantně a často v detailech zabírají jen a jen Zidana a jeho tvář. Kamera se takřka nezvedne nad úroveň hřiště do polohy, již známe z televizních přenosů, nemáme přehled o tom, co se děje a kde je míč – pokud ho nemá právě Zidane.

A to se zde nestává moc často. Je až neuvěřitelné, jak málo byl hráč považovaný za vrcholného „špílmachra“ během zápasu u balónu. Celé minuty jen bloumá a vypadá to, jako by ani na hřiště nepatřil a netušil, proč tu je. Zachmuřeně a takřka bez emocí si utírá pot, rozhlíží se, jen občas zběsile vyrazí, kopne do míče a potáhne ho, nebo se „náhodně“ střetne se protihráčem. Ale záhy se zase noří do samoty, kterou ještě prohlubuje hypnotická hudba post-rockových Mogwai. V závěru naopak neudrží nervy, fauluje, dostává červenou a film končí.

Celovečerní šmírování Zidana je stejně vtahující jako iritující, neboť znemožňuje publiku užít si zápas obvyklým způsobem. Představa kopané jako dynamické kolektivní hry s jasným cílem tu bere za své – byť film nekritizuje fotbal jako přihlouplou lidovou zábavu na vybití emocí ani cíleně nepolemizuje s argumenty fanoušků-intelektuálů, například i z nemalých řad kulturních publicistů. Ti sice připouštějí, že fotbal je součástí zábavní mašinérie, ale dodávají, že v něm platí aspoň jistá měřítka, umí být nepředvídatelný a nabízí drama i katarzi.

Bylo by ostatně docela zajímavé vědět, nakolik výsledek experimentu překvapil jeho autory. I Douglas Gordon, jenž svou vizáží i vyjadřováním připomíná spíš rozjetého britského fanouška než autora kontemplativních videí, je totiž známým milovníkem fotbalu. Zidana si prý vybral jako současného hrdinu, který není dokonalý, ale může nás inspirovat. To je samozřejmě možno vykládat pozitivně a vidět slavného záložníka ve snímku jako muže, který to nezabalí a dál věří ve smysl svého počínání, i když mu to ten den v práci zrovna nejde.

Stejně intenzivně se však vynořuje obraz Zidana jako osamělého muže, jako cholerické celebrity, která nezvládá své emoce - či dokonce ztracené lidské existence, kterou opustil „nejvyšší trenér“. A tato metafora je o to silnější, že jejím protagonistou je člověk, jež má podle všeobecně sdílených představ takřka vše, úspěchem počínaje a penězi konče.

https://www.youtube.com/watch?v=IJNPDlzF4Wg

Gordon ale na nic z toho nedává jasné odpovědi, jen velmi efektivně vzbuzuje pochybnosti podobně jako ve svých dalších nejslavnějších dílech. Hitchcockovo Psycho zpomalil na neuvěřitelných 24 hodin, Turnerovu cenu mu v roce 1996 přinesla zpomalená pasáž ze stejně slavného hororu, kde se doktor Jekyll mění na pana Hydea (video je mimochodem nyní k vidění na výstavě v Rudolfinu).

Tyto změněné podmínky vnímání, které jsou Gordonovým trademarkem, nám sice dovolují pozastavit se a spatřit mnohé detaily, ale automaticky to neznamená, že tak blíž „nahlédneme pravdu“. Některé věci si můžeme uvědomit, ale zároveň nás autor ještě bolestněji nechá prožít nejistoty, které v rychlosti pomíjíme; smutek a tajemství jsou neoddělitelnou složkou jeho videí.

Jako když si nejsme jisti, ve kterém okamžiku se Jekyll změní na Hydea a dobro ve zlo; a jestli to vůbec lze přesně určit. Nebo zda se před námi magie vskutku proměnila až v nicotu, jak se ptá závěrečný titulek filmu Zidane. Hranice je tenká a Gordon na ní umí balancovat dlouhé minuty mučivě podmanivým způsobem.

Ale pochopitelně, že tato existenciální tíseň není nic proti opravdovému fotbalovému smutku z našeho vyřazení.