Jan Komárek

Jak může Petr Pavel posílit ochranu české ústavnosti

Postavení krajů je u nás ve srovnání třeba s německými spolkovými zeměmi či státy USA mnohem méně samostatné.

Václav Klaus nedávno odmítl ratifikovat tzv. Římský statut, jenž zakotvuje působení Mezinárodního trestního soudu. Ratifikace je přitom nezbytnou podmínkou pro to, aby se Česká republika stala smluvní stranou statutu. Prezident své důvody nezveřejnil. Znají je pouze ministři vlády, kterým napsal dopis, v němž podle informací Respektu zpochybňuje soulad statutu s ústavou.

Co s plagiátorem ve funkci soudce?

Asistenti na českých vrcholných soudech hrají podobně důležitou úlohu jako jejich američtí a evropští kolegové.

Při nedávném setkání s lordem Grenfellem, dlouholetým členem britské Sněmovny lordů a předsedou jejího výboru pro EU, mě zaujala jedna věc: víra, s jakou obhajoval současnou podobu Sněmovny lordů, do které není většina členů volena, ale jmenována královnou.

Jsou u nás neomylnými soudci Ústavního soudu? Nebo snad soudci evropských soudů ve Štrasburku a Lucemburku, kteří mohou rozhodnutí českého Ústavního soudu za určitých podmínek podrobit přezkumu?

Je soukromá sféra v řešení právních problémů opravdu o tolik lepší než státní správa? Záleží na tom, co si pod pojmem „lepší“ představujeme.

Jak hloupí jen jsme? Takto se nedávno zeptal ve stejnojmenné knize americký historik a novinář Rick Shenkman.

Rozhodnutí v případu Harris potvrzuje v Evropě nebývalou otevřenost soudcovského rozhodování Nejvyššího soudu a kontakt, který si soud udržuje s veřejností.