Takřka každá ekonomika má své reformní úkoly

Analýza agentury Reuters upozorňuje, že přes právě skončené či pozastavené drama o americkém dluhu jsou vyhlídky americké ekonomiky pořád nesrovnatelně lepší než vyhlídky eurozóny. Například bankovní úvěrování soukromému sektoru v eurozóně stále klesá. Mark Cliffe, hlavní ekonom ING Group, v textu praví, že nevidí na obzoru žádný samozřejmý katalyzátor, jenž by spustil spontánní oživení v eurozóně.

Monetární politika v eurozóně je zdrženlivá, fiskální politika je o něco méně restriktivní, ale rozhodně neposkytuje pozitivní stimuly - a v eurozóně toho zbývá mnoho k vyřešení včetně fondů na rekapitalizaci bank a pojištění vkladů.

…

Bývalý ministr financí a rektor Harvardu Larry Summers vypráví ve videorozhovoru, co by s americkou ekonomikou udělal on: samozřejmě by se soustředil na to, aby Amerika byla silnou ekonomikou pro příští generace. Amerika si musí znovu začít vážit učitelů, oceňovat jejich práci, ale hlavně je motivovat a oceňovat ty lepší z nich apod.

K epizodě dluhového dramatu uvedl, že Amerika se vždy z problémů dostane, ale nikdo nemůže být hrdý na to, co se dělo a stalo. Pokud klesá schodek a díky růstu i podíl dluhu na HDP, nemá vůbec smysl hledat nějaká radikální řešení.

Dodejme, že školství a učitelé by neměli být hlavním tématem jen americké ekonomiky, ale i té české. A kolega – a americký občan Ondřej Jonáš – je jeden z mála těch, který je víceméně hrdý na to, co se dělo. Alespoň nedávno v Hospodářských novinách napsal, že USA předvedly, jak má vypadat dělení moci. Jeho text nekritizuji, je velmi podnětný a je to určitě minimálně pokus o nadhled, který novinářům i analytikům často chybí. Navíc to vyšlo dřív, než se američtí politici „prozatím“ dohodli.

…

Doporučuji výborný článek o japonské ekonomice od Stevena Rattnera. Takřka každá ekonomika má podle něj před sebou své rozličné strukturální, reformní úkoly – ztvrdlé části „staré Evropy“ jako Francie a Itálie, rozvojové ekonomiky jako Indie, ale i USA, které upřednostňují spotřebu před úsporami a investicemi.

Japonsko má zase svoje vlastní rigidity. Některá exportně orientovaná odvětví zůstávají konkurenceschopná, např. automobily, jiná – například elektronika – ztrácejí. Domácí ekonomika žije v kazajce byrokracie, tradice a přílišné regulace.

Premiér Abe se ve světě proslavil především razantním uvolněním měnové politiky, ale kromě toho přislíbil celý vějíř mikroekonomických reforem, od prodeje léků na internetu přes zvýšení participace ženské pracovní síly (školky, jesle) až po korporatizaci rozdrobeného zemědělství. Potíž je v tom, že žádná z těchto strukturálních reforem, jimž Abe říká „třetí šíp“, nebyla zatím představena v detailní formě.

Japonská produktivita práce činí 71 procent té americké, je na tom stejně jako Itálie; podobné je to s návratností kapitálu.

…

Jiný článek o Japonsku na Bloombergu se pro změnu obává, že Abe se příliš inspiruje Thatcherovou, možná obnoví hospodářský růst, ale naruší kohezi společnosti.

…

The New York Times přinášejí profil Ignazia Angeloniho, jenž je podle listu hlavním mužem, který připravuje supervizi evropského bankovního systému. Článek konstatuje, že banky v Evropě představují zrádný mix.

Řecké banky zmrzačil nákup toxického vládního dluhu. Kyperským bankám byli obětováni jejich vkladatelé, španělské banky získaly „evropskou pomoc“ na posílení vlastního kapitálu. A mnohé důležité evropské banky byly zestátněny.