Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Audit Jana Macháčka

Jan Macháček: S pedálem vždy u podlahy

Osobní vzpomínka na Filipa Topola a Radotín

Filip Topol, 2001
Filip Topol, 2001 • Autor: Jan H. Vitvar

Na radotínskym gymplu se učilo už od 8.00, takže se muselo hodně brzo vstávat. Zvláště my – třeba já a Filip Topol – co jsme tam dojížděli z Prahy. Vlak dorazil do Radotína už někdy v 7.15. Naše třída ležela v suterénu, s okny do dvora se zahrádkou, z těch jsme vylézali o přestávkách rovnou na ten dvůr. V té třídě – jako jediné ve škole – bylo (náhodou, či řízením osudu?) také piáno. A jak nás tam sedělo před začátkem vyučování ve ztemnělé třídě jenom pár, Filip vždycky k němu sedl, sešlápl pedál echa až k zemi (už ho nepustil) a hrál.

Byly to improvizace a rozvádění motivů a bylo to vždycky v moll, žádné jupí, jupí, honky-tonky. Takhle to bylo den za dnem, vlastně celé roky, protože v té suterénní třídě nás nechali i další ročníky. Často si u piána Filip nesundal ani kabát, ale rozhodně si nikdy nesundal šálu, jen si ji ledabyle a elegantně přehodil za krk. Spoustu motivů, které se pak objevily, rozvinuly a získaly pevnou formu u Psích vojáků, mám vlastně od čtrnácti let naposlouchanejch.


Pražáků nás byla v Radotíně menšina, jinak gympl především sbíral lidi z celého Poberouní, Zbraslavi, Slivence, Ohrobce apod. Z těch, co dojížděli z Prahy, byla valná část dětí z rodin disidentů nebo rodin režimem všelijak neoblíbených. Na prominentní gymnázia v centru Prahy nebylo pomyšlení, na vzdáleném předměstí byla prostě větší šance. Do Radotína chodil už Filipův starší bratr Jáchym Topol (o dva roky výš) nebo můj bratranec Pavel Baudiš (tak jsem se o Radotíně dozvěděl já). Bratranec byl králem gymnázia, protože měl nejdelší vlasy, pak byl snad na řadě Viktor Labský a pak Jáchym, protože měl nejdelší vlasy zrovna on.

Filip Topol v roce 1978
Filip Topol v roce 1978 • Autor: Ondřej Němec

Jáchyma ovšem tahle pozice kralování moc nebavila, tak to pak už myslím zaniklo. Jenže i to je ukázka jistého liberálního prostředí. Extravagantní zjevy se v roce 1979 v centru hlavního města  netolerovaly, ale v Radotíně pořád víceméně ano. Totéž platilo o profesorském sboru, často to byli profesoři vyhození z centra a směli ještě učit na periferii - byli mezi nimi občas i liberální a slušní lidé (a taky po pravdě řečeno někteří ochlastové). Když pro Filipa (a to mu bylo třeba patnáct) kvůli legendárnímu koncertu Psích vojáků ve veltruském skleníku přijeli uprostřed vyučování estébáci a odvezli ho pryč, dovolil si to například náš třídní Polák uprostřed vyučování nevybíravými slovy odsoudit, což jsme tehdy tedy zírali.

Já jsem na gympl přešel z dělnického Smíchova, tamější základka Na Santošce byla v 70. letech takový ryzí neostalinismus a atmosféra na gymplu se mi zdála mnohem volnější. Filipa ale gymnázium dost štvalo a stýskalo se mu asi po Malé Straně, kde měl kamarády, kapelu, zkušebnu u Davida Skály ve Vlašské, Malostranskou kavárnu a svůj pokojík u Lužického semináře, kde se z oken pořád linula hudba: Doors, Beefheart, Bach, Vivaldi, Mozart, Zappa.

Kolektivních zábav a povinností gymnázia se Filip (za podpory rodičů) rozhodně vystříhával: nejezdil na chmely, na brambory ani na hory, nechodil do školní jídelny – on stejně moc nejedl, netuším, jestli byl osvobozen z tělocviku, ale určitě necvičil. Myslím, že tehdy nebyl samotář, ale partu měl prostě jinde a už předtím.

Na základce v Josefské na Malé Straně – kam chodil Filip předtím – byla podle všeho docela kreativní atmosféra a spoustu životních druhů a základní inspirace potkal Filip  už tam, před Radotínem. Filip navíc starou Prahu miloval. Ovšem Malá Strana – to bylo něco úplně jiného než dnes. Bylo to město duchů, Karlův most večer mlžný a prázdný, pár hospod a kaváren, kde člověk věděl, koho tam najde. Když se v malostranských hospodách v deset či jedenáct zavřelo, probíhaly večírky v bytech (typicky třeba u Reného Sterhona na Kampě pod Karlovým mostem), pro pivo se chodilo s kýblem. Filip miloval Meyrinka, Leppina, Ripellina a celou magii staré Prahy.

Filip přišel na gympl (ve čtrnácti – chodili jsme z osmičky) už do značné míry jako hotový člověk, který věděl, co chce, a u toho pak i celý život zůstal: už měl kapelu a věděl, že chce hrát, zpívat a psát, což mu zůstalo. A vlastně měl už rozmyšlenou poetiku: šansonovej patos, romantický rozevlátý gesta a ten pedál sešlápnutej k podlaze. A určitě věděl, že nepůjde na vojnu a nebude za komunistů studovat vysokou školu, i kdyby ho tam chtěli a k tomu přemlouvali.

Rozdělili nás na němčináře, angličtináře, francouzštináře. Filip zvolil francouzštinu a láska k ní mu zůstala, také proto si našel přítelkyni v Kanadě.

Sbohem a řetěz
Sbohem a řetěz • Autor: Karel Cudlín

S Filipem jsem chodil do třídy, s Jáchymem jsem se kamarádil, ale v Radotíně byly i jiné děti z rodin, kde bylo zvykem mluvit o poměrech otevřeně a kde s radostí člověku půjčili jakoukoli knížku a přátelsky a otevřeně s ním pohovořili: Milena Grušová, Jakub Effenberger, Betina Landovská, Veronika Němcová. Škola v Radotíně sousedila se hřbitovem a ten školní dvůr, na který se dalo z naší třídy vylézt rovnou z okna, měl pochopitelně u hřbitova svůj kuřácký koutek (kultura měla tehdy s cigaretami přímou souvislost).

Tady se vyměňovaly knížky a poezie, tady se člověk dozvěděl, jestli bude nějaký koncert nebo výstava, tady jsem se taky od Mileny Grušové dozvěděl, že její brácha Martin hraje na basu, a založili jsme pak spolu s ním a Dominikem Miškovským první mou kapelu Maršálek a skleněné oko, která nikdy nevystoupila (omlouvám se, ta vzpomínka není o mně, ale ono se to proplétá; už končím, zkrátka jsem pak do toho radotínsko-košířsko-malostransko-radlického undergroundu zapadl).

Dvakrát týdně byla v Radotíně odpoledka, čekání na ni jsme trávili vždycky s Filipem a pár dalšími – třeba s Jirkou Pištorou – v hospodě u Portlandu. Obsluhoval zde afektovaný Mrož, ale pivo nám dával už od patnácti. Ve výčepu nebo vzadu v kuchyni hráli šéf SNB, šéf samoobsluhy a šéf lékárny karty o prachy, nezletilí pili o stůl vedle. Klasická zkorumpovaná normalizační selanka. Za teplého počasí jsme seděli u Berounky, v bufetu U vodníka, a pili pivo z kelímku. Na odpoledku už jsme proto chodili lehce pod parou. Občas se za námi dětmi zastavil třeba bubeník Plastiků Honza Brabec, živě si pamatuji, že to bylo jednou proto, že ho chtěli obvinit, že vykradl v Brně lékárnu, což byla pochopitelně estébácká habaďůra, a předvolali ho – bůhví proč – do Radotína na SNB.

Filip se zásadně učil až po cestě do školy, pokud vůbec, měl dost čtyřek, občas reparát, já měl sem tam trojku, jinak jedničky, dvojky, čímž jsem se asi Filipovi jevil bohužel občas podezřelý. Jen tak mimochodem: ten Radotín měl v undergroundu tradici – je odsud Pavel Zajíček, zkoušeli tu v 70. letech pod místní lékárnou Plastici, byl odsud Honza Kindl apod. Vlakem či posléze autobusem 244 s námi jezdil Marek Kopelent, věhlasný a významný hudební skladatel, kterého komunisti nechali leda učit hudebku na základce v Radotíně. Vždycky vypadal, že mu v hlavě hučí čtvrttónová symfonie a nevnímal vůbec svět okolo.

V osmdesátých letech
V osmdesátých letech • Autor: Facebook.com – Filip Topol
Jednou jsme museli místo vyučování povinně do Fučíkárny na jakýsi veletrh Praha–Moskva. Sovětští inženýři tam představovali elektrofonické varhany vlastní výroby. Pamatuji si, že měli červená saka a nechali Filipa zahrát. To byl kouř a hukot! Pak se mimochodem hlásil ještě Pavel Bém (z gymnázia Na Zatlance – hrál ve skupině Harmasan), ale sovětští hlídači varhan ho odmítli: „Nět nět mašína atdychájeť.“ A zavřená mašína opravdu zhluboka supěla a funěla.

Co jsem Filipa od čtrnácti znal, říkal, že chce umřít jako Jim Morrison ve 27 letech, občas tu vlastní prognózu střídal s Kristovými 33 lety; to se nám dlouho zdálo jako takové trochu afektované a patetické, ale dlouhou dobu bylo skutečně jeho motto vydat ze sebe všechno a pak to zabalit a brzo skončit. Samozřejmě že na tom usilovně pracoval. Myslím ale, že když se mu to pak před čtrnácti lety poprvé málem povedlo, tak už to pak takhle nechtěl - alespoň Respektu v rozhovoru říkal, že by chtěl zestárnout s vnitřní silou jako Lou Reed či Leonard Cohen.

Když si člověk sečte ty hodiny strávené ve třídě, s málokým jsem vlastně strávil v životě tolik času jako s Filipem a vlastně málokoho člověk tak zůstane znát. Kdysi dávno jsme taky chodili s dvěma sestrami, Filip s Monikou (Marilyn Monroe), já s Martinou. Po gymplu už jsme se vídali spíše jen společensky: na večírcích a koncertech. Těch koncertů a festivalů, na kterých jsme hráli s Garáží, s Velvet Revivalem a s Psíma vojákama dohromady, bylo od půlky 80. let doteď bezpočet. Vždycky jsme se ale viděli rádi.

Filip Topol
Filip Topol • Autor: Matěj Stránský
Myslím, že Filip prožil a dokonal osud mnohých frontmanů kapel. Často platí, že ač působí jako exhibicionisti (piano od krve, hraní nohama), jsou ve skutečnosti introverti (i když je to taky takový klišé, že jo). My, co jenom hrajem na nějaký nástroj, to odehrajem třeba i v depresi (a možná se to tolik nepozná), ale pokud má frontman depresi či samotářskou a ostýchavou náladu, musí to nějak přebít a nějak se vybudit, protože publikum si to žádá. A pak nezbývá než s tím přestat a zkusit hledat energii jinde, v sobě. Na Tonyho Ducháčka, který už pět let nepije, také lidé pokřikují, ať si zase dá pivo na hlavu.

Naposledy jsem Filipovi volal 1. června, měli jsme v Zadní Třebani sraz třicet let po maturitě. Začínaly zrovna povodně. „Nemůžu, našli mi nějakou nemoc,“ říkal Filip, všechny tam moc pozdravuj. V pondělí jsem se dozvěděl, že má Filip nemocný hrtan a snad mu budou muset voperovat slavíka. Moc jsem si nedovedl představit, jak s tím žije.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte