Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

Eurozóna v začarovaném kruhu

Věcí, na kterých se ekonomové shodnou, spíše ubývá, než přibývá a v souvislosti s čerstvým zážitkem finanční krize se tento „úbytek pevného jádra poznání“ spíše akceleroval.

Přesto by se myslící ekonomové asi shodli na tom, že jedním ze základů prosperity musí být institucionální stabilita a jakási elementární předvídatelnost a udržitelnost pravidel. V tomto ohledu – ale především jako signál do budoucna – však předvádí eurozóna v poslední době pravý opak. Signály jsou zmatené, eurozóna i Unie jsou zmítány hlavně národními zájmy a vnitřními spory, návrhy na zlepšení institucionální struktury eurozóny přešlapují v kruzích a vracejí se zpátky na původní místo.

Zatím se zdá, že minimálně část Evropy se vyrovnává s krizí lépe než Spojené státy. To však nesouvisí ani tak s eurem jako spíše s tím, že Evropa měla před krizí zabudován systém automatických stabilizátorů – v krizi se automaticky zvýší výplata podpor v nezaměstnanosti – bez potřeby schvalování dramatických a narychlo slepovaných (a mnohdy z velké části chybných) infuzních balíčků. Druhým pozitivním faktorem je síla a technologická vyspělost důležitých evropských (především německých) firem.

Evropa může být zatím ráda, že její úspěch se neměří podle toho, jak bezkoncepčně zachází se svou společnou měnou. To se ale může brzy změnit.

Finanční krize ani řecká dluhová krize neposunula Evropskou unii ani o píď směrem ke standardním institucím normální měnové unie: eurozóna má sice centrální banku, ale nemá ani společný dluhopis, ani (zárodečnou) společnou daň, ani (zárodečné) společné ministerstvo financí. Současně zde byl zákaz pomoci jednotlivému státu, pravidla, která skoro nikdo nedodržuje, pokuty, které nikdo neplatí, a zároveň nemožnost z eurozóny odejít ani z ní někoho vyloučit a žádná pravidla pro bankrot členského státu.

Řecká krize vedla k porušení smyslu pravidel: přes zákaz pomoci byla půjčka Řecku poskytnuta (společně s Mezinárodním měnovým fondem) a zákaz byl obejit tak, že jde vlastně o dobrovolnou půjčku dobrovolného uskupení zemí, nikoli půjčku celé Unie. Byl vytvořen Fond finanční stability (obranný val). Ten je sice potenciálně velmi silný (a může odradit spekulanty od útoku), ale nemá žádné vlastní zdroje a stojí pouze na příslibu účastníků zdroje zajistit vydáním vlastních dluhopisů.

Půlroční práce na „reformách“ institucí měla jedno výrazné omezení: cokoli nového nesmí narušovat maastrichtská, resp. lisabonská pravidla.

Výstup tomuto zadání odpovídá. Komise, Ecofin a „task force“ evropského prezidenta Hermana Van Rompuye přišly s třemi důležitými věcmi. Sankce a pokuty za porušení kritérií (dluh, schodek apod.) mají být zautomatizovány a mají přestat podléhat politickému procesu (a má se k nim přidat dočasná ztráta hlasovacích práv), sankce mají být rozšířeny na nerovnováhy, především na „neudržitelný schodek“ běžného účtu platební bilance. Rompuyova skupina se rozhodla přijít se systémem včasného varování: Evropská komise dokáže dříve rozpoznat nebezpečně bující nerovnováhy, jako byla španělská či irská realitní bublina.

Wolfgang Munchau z Financial Times správně upozorňuje na to, že nic z toho nemohlo nikdy fungovat. Automatismus byl iluzí, protože žádná velká země se nikdy nevzdá hlasovacích práv a ztrátu nedovolí ani v případě „menších spojenců“. Stejně směšné je to se systémem včasného varování. To si někdo vážně myslí, že španělský či ruský premiér by v roce 2007 zavedl zvláštní daň na nemovitosti, protože obdržel nějakou varovnou analýzu z Bruselu?

To, že Francie nedodržovala kritéria skoro nikdy a Německo ještě před pár lety, se obecně ví. Munchau ale správně upozorňuje, že pokutu nedostalo ani Řecko v roce 2009. Současný irský schodek ve výši 32 procent HDP je považován za výjimečnou (tedy nesankcionovatelnou) situaci. Německo je vzorné v krocení schodku, ale dluh vůči HDP má zatím větší než Španělsko nebo Portugalsko. Problémem zemí jako Španělsko či Portugalsko byl vysoký soukromý, nikoli státní dluh. Ustavičné točení se kolem pravidel a sankcí je dokladem toho, že Evropa se soustředí na podružnosti. Nebožtík profesor Cepl tomu říkal „německá obsese minuciózní reglementací“.

Není divu, že během jednoho jediného dne padlo minulý týden zase všechno pod stůl a Evropská unie se svým způsobem vrátila do jara letošního roku. Pokuty nebudou automatické a Němcům a Francouzům došlo, že je třeba prosadit dodatky k Lisabonské smlouvě. Obranný val má skončit v roce 2013 a nahrazen má být Evropským měnovým fondem, záchrana členského státu má být za určitých okolností možná, ale stejně tak má být umožněno vyloučení či odchod nějakého státu z eurozóny. Kromě „bail outu“ má být umožněn „bail in“ (to znamená organizované „očesání“majitelů státních dluhopisů).

Jenže během pár dní se začíná zase francouzsko-německá osa rozpadat a menší státy odmítají revizi evropských smluv. Tohle že je nějaká institucionální předvídatelnost? Zdá se, že velký krok směrem k normální měnové unii (ministerstvo financí, daň, dluhopis) učiní eurozóna až po nějaké další krizi, která rozsvítí politikům v hlavinkách. Zároveň se ale zvyšuje pravděpodobnost, že další krizi euro nemusí přežít.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].