Jak se vyhnout bílým stránkám deníků

V Česku se o tvrdém tiskovém zákoně zatím jen mluví. Jak daleko jsme ale od přísné nedemokratické slovenské normy?

Vyhradí slovenští vydavatelé na reakce čtenářů dvě stránky či tři? Nebo ani to nebude stačit? Možná, že reakce potrefených politiků a kontroverzních podnikatelů v některých číslech deníků svým rozsahem předčí zpravodajství ze zahraničí či kultury. To vše se může stát podle nového tiskového zákona, který aktuálně schválila v Národní radě vládní koalice premiéra Roberta Fica. Slovenské deníky reagují bílými titulkami.

Může se ale Čech nad slovenským vývojem jen pousmát a politovat tamní novináře a vydavatele novin? Ne. I zde v Česku máme nebezpečnou kombinaci nerudných politiků a nevyvářených a neefektivních zákonů regulujících média.

Výpady proti médiím patří už k poznávacím znamením premiérů České republiky. Václav Klaus to řešil naprostým ignorováním médií a za svými voliči vyjížděl na mítinky, Miloš Zeman se pokoušel žalobami zlikvidovat nepohodlný týdeník Respekt. Poslední dva premiéři brblají stejně, ale bohužel už nejde jen o jejich neschopnost přijmout oprávněnou kritiku.

Česká regulace toho, jak se může pomluvený občan domoci nápravy, má v Čechách daleko k dokonalosti. Právo na odpověď v českém tiskovém zákoně figuruje a je správně limitováno jen na skutkové tvrzení, kterým se v přiměřeném prostoru reaguje na nepravdivou informaci. Potud správně. Jiří Paroubek si také málokdy stěžuje, že by jeho sáhodlouhé oponující reakce v novinách nevycházely.

Problém je ale v Čechách s pomluvou. Jak aktuální to je, minulý měsíc potvrdil i rozsudek Ústavního soudu. Tam si herec Lukáš Vaculík stěžoval na postup policie a soudů, kteří odložili jeho spor s bulvárním časopisem. Ten lživě napsal, že herec je homosexuál. Ústavní soud to měl těžké. Nakonec stížnost zamítl s tím, že Vaculík má stále dost prostředků v českém právu, jak se bránit. Ve svém odmítavém rozsudku správně upozornil na úskalí dnešní úpravy pomluvy. Ta je totiž stále nesmyslně zakotvena v trestním právu místo v tom občanskoprávním, kam patří. Druhou kapitolou je pak samozřejmě zdlouhavost řízení.

Je možné, že se současný prchlivý premiér naštve a spolu s tím bývalým ve sněmovně prosadí po nějaké urážlivé pomluvě podobně tvrdý zákon, jako je tomu na Slovensku. Cílem novinářských organizací by tam mělo být navržení reformy. Příkladů ze zahraničí je mnoho. Zajímavý je třeba ten švýcarský pro audiovizi: Po sporném sdělení do 20 dnů musíte podat stížnost k ombudsmanovi. Ten se pokusí zprostředkovat smír mezi médiem a údajně postiženým. Pokud se to nezdaří, případ se podstupuje Nezávislému úřadu pro programové stížnosti a pod obviněním musí mít stěžovatel alespoň dalších 19 podpisů. Konečné stanovisko úřadu pak může být ještě napadeno u federálního soudu. Až tam to ale dojde málokdy, neboť kdesi po cestě většinou uražený politik vychladne či příliš radikální médium uzná svou chybu.

Děkuji za pozornost. Další audia si můžete stáhnout na adrese podcast.respekt.cz.