Trump nic neudělal. A pokud udělal, stejně s tím nejde nic dělat

Druhý pokus o impeachment Donalda Trumpa vlastně dopadl podobně jako americké volby. Většina společnosti stojí proti bývalému prezidentovi, ale rozdíl je dostatečně těsný na to, aby Trump stále zůstával ve hře.

Stoupenci odsouzení bývalého prezidenta - tedy převážně, ale nikoliv výlučně demokraté - potřebovali podle ústavních pravidel dvě třetiny hlasů v Senátu. Zvítězili poměrem 57 - 43, pro usvědčení Trumpa z „podněcování povstání“ hlasovalo i sedm republikánů, chybělo 10 hlasů. Většina Kongresu - a podle průzkumů i americké společnosti - se tedy domnívá, že Donald Trump svým jednáním v prezidentském úřadě zásadně a záměrně ohrozil americkou demokracii. Oficiálně je nicméně bývalý prezident zproštěn obvinění.

Logiku situace dobře ztělesňuje šéf republikánů v Senátu Mitch McConnell. Ten hlasoval podobně jako většina jeho republikánských kolegů proti obvinění a jako důvod uvedl formální nedostatky žaloby: totiž že Trump již úřad nezastává a Senát tedy podle jeho interpretace není k impeachmentu pravomocný. Tuto interpretaci mnoho právníků odmítá a hovoří proti ní i precedens z 19. století, nicméně McConnell na ní „po dlouhém zvažování“ trvá. O jeho hodnocení Trumpova jednání v týdnech po prohraných volbách přitom nemůže být pochyb.

McConnell přednesl krátce po hlasování plamenný projev, v němž popsal Trumpovo jednání jako „hanebné zanedbání povinností“. Uvedl že „není pochyb, ani jediné, že prezident Trump je prakticky i morálně odpovědný za vyprovokování událostí onoho dne“, - čímž se myslí 6. leden 2021, kdy zdivočelý dav Trumpových stoupenců proudící z Trumpova mítinku a zaštiťující se Trumpovým jménem zaútočil na budovu amerického Kongresu.

„Lídr svobodného světa nemůže strávit týdny divokým tvrzením, že nám tajemné síly kradou naši vlast, a pak předstírat překvapení nad tím, že mu lidé skutečně věří a konají nepředložené skutky,“ hřímal McConnell a nepoučený divák by stěží předpokládal, že před pár minutami hlasoval proti obvinění muže, jehož skutky právě popisoval.

Mezi republikány jsou samozřejmě i politici, kteří jsou přesvědčeni o Trumpově nevině, či dokonce o zfalšování voleb v rozsáhlém, demokraty řízeném spiknutí. Jejich velká část nicméně argumentuje podobně jako McConnell. Zmiňuje údajné formální nedostatky procesu, tvrdí, že mezi slovy exprezidenta a činy jeho stoupenců nelze prokázat jasnou souvislost, uchyluje se k „whataboutismu“ a připomíná, že demokraté přece také umí používat plamenná a burcující slova. Jinými slovy, velká část republikánů balancuje na tenkém laně nutnosti nerozhněvat si Trumpovy stoupence v řadách voličů a zároveň být schopen podívat se ráno po hlasování na sebe do zrcadla.

Američtí republikáni tak zůstávají provázáni se soptícím mužem na Floridě, který má stále podporu rozhodující části republikánských voličů, a přes hlavy stranického establishmentu tudíž také zásadní vliv na budoucnost jednotlivých republikánských politiků a celé strany.

Popsaný postup Mitche McConnella je zhusta interpretován jako snaha žít ve stejném okamžiku ve dvou světech a snad Trumpa postupně diskreditovat natolik, že jeho vliv zeslábne. Umírněnější, „klasičtí“ republikáni mezitím různě spekulují o založení nové strany, jež by s Donaldem Trumpem neměla nic společného. Spekulace o případném úspěchu podobných pokusů jsou ale - mírně řečeno - hodně předčasné. Donald Trump zatím drží významnou část americké veřejnosti, a tím i politické scény pevně v rukou.