Čas se krátí demonstrantům, nikoliv Lukašenkovi

Bělorusko zažívá jedenáctý den povolebních protestů. Pokojné akce stále pokračují a stále lákají tisíce lidí. K demonstrantům se přidávají známé osobnosti i někteří členové režimní elity, například vysocí diplomaté. Stávky ve velkých, státem vlastněných fabrikách trvají a šíří se do dalších podniků. Veřejný tlak na Aljaksandra Lukašenku roste, ale diktátor se nepoddává. Zároveň už však nesahá k násilí. Logicky se tedy nabízí otázka, co se může dít dál.

Prvních pět dnů protestů proti zfalšovaným volbám bylo velmi dramatických. Násilí na ulicích, mučení zatčených ve věznicích. To skončilo minulý pátek, kdy režim pochopil, že tak lidový odpor nezlomí, naopak ho zvyšuje. Následující víkend byl plný ohromných demonstrací, v metropoli Minsku se sešlo nikdy neviděných čtvrt milionu lidí. Lukašenka zažil ponižující chvíle, které nejspíš v životě nečekal. Pracovníci velké fabriky, dosud opory režimu, na něj pískali a pokřikovali.

“Jenže diktatura umí čekat,” píše ve svém komentáři běloruský novinář a analytik Aljaksandr Fjaduta. Běloruské protesty jsou sice fotogenické a atraktivní tím, jak jsou masové, přitom pokojné a vlastně radostné. Početné stávky musí být pro režim šok. Ale čas utíká rychle a krátí se nikoliv Lukašenkovi, nýbrž protestujícím, myslí si Fjaduta. Demonstranti se časem unaví a náměstí vyprázdní. Stávkám dojde dech. A bez těchto dvou nástrojů nátlaku - jediných, které jsou k dispozici - nemá opozice šanci čehokoliv dosáhnout.

Fjaduta připomíná, že režim a jeho represivní aparát se nezastavil. Dělá jen nenápadné věci a míří na méně viditelné postavy.  Jsou třeba zatýkáni a neznámo kam mizí odboráři, kteří se postavili za stávkující. Žádná koordinace protestů přitom neprobíhá a bude to čím dál tím složitější. Vznikla sice Koordinační rada, která zastupuje takzvanou novou opozici (což je například prezidentská kandidátka Svjatlana Cichanouska) i starý odpor, tedy disidenty, kteří za sebou mají léta boje s Lukašenkovým režimem. Podle Fjaduty je to však pouze rada, nikoli politické těleso s jasným vedením a jasným cílem. A takový orgán je přitom potřeba, pokud se má protestní energie zhmotnit v něco konkrétního.

Štáb Svjatlany Cichanouské se o podobnou koordinaci protestů od úterý snaží.  Z exilu v Litvě, kam se musela uchýlit pod nátlakem běloruských úřadů, kandidátka vyzvala Evropskou unii, aby neuznala výsledek prezidentských voleb z 9. srpna, a Bělorusy pobízí, ať ve svých čtvrtích, městech a fabrikách “urychleně zakládají výbory”. Zatím ale nelze říci, jak se den stará výzva uchytila.

Je přitom možné, že současný stav je jen klidem před další bouří. Lukašenka se podle některých pozorovatelů pomalu chystá na druhý úder vůči demonstrující veřejnosti. Stávkující fabriky hlídají pořádkové jednotky a nevpouští dovnitř protestující pracovníky. Stejně tak se do práce nedostali stávkující pracovníci rozhlasu a televize. Jejich úkoly přebrali lidé z Ruska, kteří přiletěli v úterý letadlem. Pořádková policie sice nezatýká v takovém rozsahu a nezasahuje s takovou tvrdostí jako na počátku minulého týdne, ale opět je v ulicích a rozhání menší shromáždění.

Prezident navíc v posledních dnech definitivně a razantně otočil rétoriku. Ještě před volbami varoval voliče, že opozice přivede zemi do ruského područí. Nyní ji obviňuje z „rusofobie“ - a naopak podřízenosti Západu. Od roku 2014, kdy proběhla revoluce na Ukrajině, mluví ruská propaganda o tamní vládě jako o nacistech a fašistech – a podobně nyní běloruská státní televize označuje domácí opozici. Pozorovatelé zatím vidí spolupráci či možnou koordinaci s Moskvou. Obrana země před pátou kolonou Západu (nadto fašistickou) by totiž podle nich mohla být dalším důvodem k tvrdému zákroku běloruské policie.