Slepice nebo vejce?

Naposledy vzedmul vášně biologické obce článek v srpnovém vydání časopisu Nature, v němž známý biolog Edward O. Wilson a jeho kolegové Martin A. Nowak a Corina E. Tarnita polemizují se slavnou teorií „příbuzenského výběru“, kterou biologové přijímají už čtyřicet let jako přesné a postačující vysvětlení vzniku altruismu. V principu se tu praví, že za jistých okolností může být výhodnější vzdát se možnosti rozmnožování ve prospěch svých sourozenců.

Tyto zvláštní genetické podmínky nastávají u blanokřídlého hmyzu (třeba mravenců a vos) jehož pohlaví je určeno haplodiploidně - samečci mají pouze jedinou sadu chromozomů, takže samičky maji všechny tu samou sadu genů od otce, a tudíž jsou si navzájem více příbuzné. Jsou tak spíše „ochotny“ vzdát se vlastního rozmnožování s tím, že královnou se časem stane jedna z jejich sester.

Wilson a jeho kolegové ale tvrdí, že vysvětlení příbuzenským výběrem je platné jen za určitých podmínek, je tedy ve své aplikaci dost omezený a navíc vychází ze špatného předpokladu. Podle nich je evoluční vznik altruismu nebo lépe řečeno eusociality mnohem jednodušší. (Eusocialita je definována u organismů, které splňují tři podmínky: 1. v jednom hnízdě spolu žijí alespoň dvě dospělé generace, 2. společnost hnízda je rozdělena na reprodukující se kastu a nereprodukující se kastu a 3. všichni jedinci jsou zcela oddáni celé kolonii, chrání ji a dbají o její přežití.) Stačí k tomu klasický princip přirozeného výběru definovaný Charlesem Darwinem.

V posledních deseti letech totiž bylo objeveno mnoho dalších živočichů, které žijí eusociálně, aniž by u nich panovaly stejné genetické podmínky jako třeba u mravenců. Patří sem nejen termiti (vrchní kastu u nich tvoří královský pár), ale i tak rozdílní živočichové jako jsou lýkožraví brouci rodu Pselaphacus, některé mšice, mořský garnát Synalpheus regalis nebo prérijní hraboš Microtus ochrogaster. Navíc je známo více než 70 000 druhů blanokřídlého hmyzu, který je sice haplodiplodidní, ale eusociální společenství nevytváří. Výchozí myšlenka Wilsona a jeho kolegů je tudíž opačná – příslušníci sociálního hmyzu netvoří kolonie proto, že by byli blízce příbuzní, naopak jsou příbuzní, protože tvoří kolonie.

Průběh vzniku eusociality je tedy pozvolný a má několik fází: Za prvé vznik skupin třeba kvůli snadnější ochraně před predátory a obraně území nebo snadnějšímu shánění potravy. Zadruhé vznik pre-adaptivních vlastností, které jsou podmínkou pro udržení skupiny (třeba zabránění potomkům, aby opustili skupinu, stavba společně bráněného hnízda, u mravenců to mohla být třeba ztráta křídel důsledkem utlumení exprese patřičného genu, atd.). Zatřetí objevení mutací, nových vlastností, které brání rozpadu kolonií.

Wilson a jeho kolegové upozorňují na to, že rozdílné role mezi rozmnožujícími se rodiči a jejich potomstvem není dán geneticky. A odkazují se i výzkum samotářských včel, které byli v laboratorních podmínkách donuceny změnit své zvyky a chovat se jako jejich eusociální příbuzné. Objevila se u nich třeba dělba práce – některé se věnovaly shánění potravy, jiné kutání chodbiček a další obraně hnízda.

Celý spor se může zdát malicherný a hrubě a s nadsázkou řečeno – může dokonce připomínat dikuse o tom, zda bylo první vejce nebo slepice. Změna prizmatu ale znamená zásadní změnu v pohledu na autonomnost živočichů. Z pohledu příbuzenského výběru by byli trpnými vykonavateli své genetické informace, z Wilsonova pohledu by vznik eusociality a tím i altruismu byl důsledkem přirozeného a aktivního přizpůsobení se životním podmínkám.

Krátce po zveřejnění článku se ale zvednul početný hlas odpůrců a kritiků tohoto článku, kteří Wilsona a jeho kolegy viní, že zveličují stará a známá fakta a že spoustu příkladů uvedených v jejich textu jde stejně dobře nebo lépe vyložit právě teorií příbuzenského výběru. Zakrátko si tak určitě v časopisu Nature budeme moct číst jejich nesouhlasné texty a protiargumenty.