Evropské poraženectví je největší nepřítel Evropy

Čím více světové velmoci ukazují svaly, tím slabší a těžkopádnější se Evropská unie jeví. Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa se z ručitele mezinárodního pořádku založeného na pravidlech proměnily v jeho narušitele. Čína se už dlouho snaží prosadit svoje vlastní pravidla hry. Evropa není pro tyto časy dost vyzrálá, v realitě, kde rána pěstí je víc než smluvní ustanovení, se neumí zorientovat. Takto mluví nejen její zuřiví odpůrci, ale i příznivci, rozčarovaní její nemohoucností. A politici také, třeba Mario Draghi, Mark Rutte nebo Volodymyr Zelenskyj.

Evropská unie je rozdělená, a proto není schopná se rozhodovat. Je však také centralizovaná pod francouzsko-německým bičem, a slouží jen k prosazování jejich zájmů. Evropa je kontinent v hospodářském úpadku, odsouzený k nevyhnutelné marginalizaci. Drží se zuby nehty světa, který už neexistuje. Je závislá na americkém bezpečnostním deštníku a sní o vlastní strategické autonomii – naivní, žalostná, obstarožní. 

Proud stížností a výtek, na nichž je založen příběh z předchozích odstavců, je dlouhý. Ono vyprávění nedrží vždycky pohromadě, naopak si často protiřečí. Kritika unijní slabosti se v něm míchá s odporem k opatřením, která by ji mohla posílit, třeba zrušení práva veta. Tak či onak, Evropská unie (a Evropa v širším slova smyslu) se z předmětu hrdosti a touhy stává cílem posměchu a lítosti. V Polsku také. 

Průzkumy veřejného mínění říkají, že počet příznivců polexitu výrazně roste, stejně jako množství lidí, kteří mají za to, že Polsko by se bez Evropské unie snadno obešlo. Podle loňských průzkumů United Surveys a Le Grand Continent si to myslí přibližně každý čtvrtý Polák. Avšak tato čísla nejsou tím nejdůležitějším a nejznepokojivějším. Podstatnější je stále rozšířenější pocit, že Evropská unie prostě nedokáže čelit výzvám, které před ní stojí: že nedokáže být ekonomicky konkurenceschopnější, že nedokáže zvýšit svou obranyschopnost, že nedokáže mluvit ve světě jedním hlasem nebo že se jí nepovede energetická transformace. 

Nejde tady o to, že by lidé odmítali Unii jako takovou, nejde o eurofobii nebo euroskepticismus. Silnější a politicky významnější emocí se stává europesimismus, tedy fatalistický předpoklad, že Evropská unie je odsouzená k neúspěchu. Nakazil nejen její nepřátele, ale hlavně její příznivce. A tak se může stát sebenaplňujícím proroctvím. 

Pokud se Unie hodí jen do dobrého počasí, pokud se jí daří jen ve světě liberálních hodnot a harmonicky fungujících mnohostranných dohod, proč do ní investovat? V novém světě reálpolitiky to bude jen papírový tygr, v nejlepším případě. Skrývá se v tom zajímavý a zároveň nebezpečný paradox: mezi Evropany znepokojenými planetární nestabilitou rostou sympatie k Unii, ale zároveň klesá víra v to, že dokáže provozovat politiku, která této nestabilitě odpovídá.

Současný posun tímto směrem je znepokojivý z mnoha důvodů. Především vede k delegitimizaci EU, která – o tom by nikdo neměl pochybovat – je pro všechny Evropany bez výjimky jediným smysluplným nástrojem v novém světovém uspořádání sil. Evropská spolupráce a integrace nejspíš nikdy nebyly tak zásadně důležité jako dnes. Politika založená na násilí – ze strany Ruska, Číny, Spojených států – nám na každém kroku připomíná slabost a bezvýznamnost jednotlivých národních států na starém kontinentu. Ale jako sněhová koule narůstající diskreditace EU, která je prý produktem jiné éry, nenabízí nic na oplátku. Žádná struktura, která by byla účinnější nebo demokratičtější než Evropská unie, jak ji známe, neexistuje ani se reálně nenabízí. 

Neexistuje shoda – a tady všichni euroskeptici a eurorealisté ochotně přitakají – na federalizaci EU a vytvoření „superstátu“, i když někteří ve vřavě polemiky tvrdí, že tento superstát už dávno existuje. Avšak ustoupit od současné podoby integrace a sebrat unijním institucím kompetence, které už mají (jak navrhuje třeba polský prezident Karol Nawrocki – vezměte si jeho pražský projev z listopadu loňského roku), by byl pokus o sebevraždu. A navíc i dnes mají členské státy v Unii rozhodující slovo. Jednotlivé země na každém kroku zjišťují, že spolu musejí úžeji spolupracovat – při nákupu vakcín, při investicích do obrany, při získávání strategických surovin nebo při regulaci velkých technologických společností. Nemusí to vždycky vést k předávání dalších kompetencí na nadnárodní úroveň. Společné jednání však nevyhnutelně přináší nutnost uzavírat někdy obtížné kompromisy na úkor partikulárních zájmů. Všechno něco stojí. 

Europesimismus je dnes nebezpečnější než eurofobie, protože stále častěji umlčuje ty, kteří by mohli chtít prosazovat taková opatření, která by Unii a spolupráci v ní posílila. Pokud slábne přesvědčení o její akceschopnosti, stavět se za Unii je politicky sebevražedná strategie. I v Polsku se o EU mluví hlavně obranářsky, i když země nedávno spolku předsedala a má jednoznačně proevropskou vládu. Ve veřejném prostoru stále slyšíme, jak musíme proti Unii bránit vlastní zájmy (proti dohodě Mercosur, ve věci emisních povolenek, při jednání o rozpočtu nebo o obchodu s Ukrajinou), než abychom mluvili o tom, jak skrze EU tyto zájmy prosazujeme. Ale to je politicky krátkozraké, což si současná vláda přece jen uvědomuje, zdá se. Z europesimismu politicky těží hlavně ti, kdo jsou v kritice a pomlouvání Evropské unie důvěryhodní. Liberální a levicové mainstreamové strany to nejsou. 

Zápas s europesimismem samozřejmě nemůže spočívat v zaříkávání skutečnosti. Evropská unie a její členské státy skutečně jsou v nejtěžší situaci za poslední desítky let, i kvůli vlastním chybám a ledabylosti. Ty obvykle leží na straně členských států a nejsou „vinou“ Evropské unie a toho, jak funguje. Není to dokonalá formulka, ale pořád je, tváří v tvář rychle se měnící světové politice, mimořádně efektivní. V uplynulých měsících a letech to mnohokrát prokázala. Její měřitelné úspěchy však příliš často přijímáme s pokrčením ramen, zatímco její neúspěchy vyvolávají temné vášně. 

Vezměme si třeba nezávislost na dovozu ruských surovin. EU teprve nedávno přijala rozhodnutí o jejich úplném zákazu od roku 2027, ale k drastickému snížení objemu dodávek plynu a ropy z Ruska došlo už dříve. Země, které byly dříve vysoce závislé na ruských surovinách, zejména Německo, se od nich úplně odklonily, jiné omezily nákupy na zanedbatelné množství. V roce 2021 jsme do EU skrze plynovody dovezli 144 miliard kubíků plynu od Gazpromu. V roce 2025 už to bylo jen 18 miliard kubíků (a to je dovoz do Maďarska a Slovenska). Nárůst dovozu zkapalněného plynu z Ruska na 20 miliard kubíků v roce 2025 nemění nic na tom, že došlo k opravdové revoluci, která radikálně změnila bezpečnostní situaci Evropy – jak si to Polsko přálo už dlouhá léta. 

Jedná se o obrovský a opomíjený úspěch, který byl v době vypuknutí války na Ukrajině nepředstavitelný. Ceny energií sice vzrostly, ale nedošlo k žádné katastrofě. Evropské země přežily dramatickou transformaci dodávek energie právě díky EU a jejím mechanismům. Bez ní by to nebylo vůbec možné. 

Hořká slova prezidenta Volodymyra Zelenského adresovaná Evropanům v Davosu se dají pochopit. Avšak pomoc Ukrajině v posledních čtyřech letech dokazuje, že Evropská unie – navzdory politickým rozporům, rozdílným zájmům a institucionálním omezením – dokáže Ukrajinu v jejím boji účinně podpořit. Hodnota evropské podpory dosáhla na konci října 188 miliard eur, což je o 70 miliard eur více než ze strany Spojených států. Nedávno se podařilo zajistit 90 miliard eur na další dva roky. Lze si stěžovat, že Unie k tomu (zatím?) nevyužila zmrazené ruské fondy. Důležité je ale především to, že Kyjev bude mít z čeho platit za zbraně a běžné výdaje. Ani to by bez Evropské unie nebylo možné – je to ona, kdo jako celek ručí za společnou půjčku, na kterou by žádný jednotlivý stát pro potřeby Ukrajiny nedosáhl. 

Evropská unie také nedávno prokázala, že umí promluvit do nové geopolitické hry. Uzavřela dalekosáhlé dohody o volném obchodu se zeměmi Jižní Ameriky a s Indií. V Polsku to nikdo neocenil, protože diskusi ovládly zájmy producentů drůbežího a hovězího masa. Užší spolupráce se středně velkými mocnostmi je však pro Evropu nejlepším způsobem, jak – v konfrontaci s Čínou a Spojenými státy – bránit svoje ekonomické a obchodní zájmy a zajistit si přístup k surovinám. Právě o tom ve svém známém projevu v Davosu mluvil kanadský premiér Mark Carney. Když šlo o Grónsko a Trumpovy hrozby, Unie diplomaticky ukázala zuby a pohrozila rozsáhlými ekonomickými odvetnými opatřeními. Udělalo by na Trumpa dojem, kdyby s takovou reakcí přišla koalice skandinávských států? Unie tady ukázala svou sílu. 

Mnozí také stále častěji mluví o tom, že tvrzení o ekonomické slabosti Unie jsou hodně přehnaná. Německo právě investuje v dosud nevídaném rozsahu, a to pomůže konjunktuře v celé Evropě. Časopis The Economist sestavil žebříček deseti nejlépe se rozvíjejících ekonomik loňského roku a sedm z nich bylo z Evropy. Mezi nimi jsou Portugalsko, Irsko a Řecko, ještě před deseti lety příklady údajného neúspěchu evropské integrace a vyrovnávání ekonomického potenciálu. Výpočty jednoho z nejznámějších světových ekonomů Gabriela Zucmana ukazují, že produktivita evropské ekonomiky nezaostává za USA tak hodně, jak se obecně předpokládá. 

Nepochybujme o tom, že Evropská unie dnes čelí problémům epochálních rozměrů. Avšak europesimismus, který evropské společnosti zachvátil, není jen špatným rádcem. Je to výsledek zkreslování reality, kterou až moc často vnímáme skrze chytlavá zjednodušení. Evropská unie je stále tím nejlepším nástrojem, jakým její členové, Polsko nevyjímaje, mohou reagovat na hlubokou globální proměnu, které jsme svědky. A všechny předpoklady k tomu, aby uhájila svoje zájmy, stále má. Ledaže bychom uvěřili pohádkám o tom, jak přežilá Unie patří na smetiště dějin. Putin, Si a Trump na to jen čekají.

Piotr Bures je ředitel varšavské kanceláře think-tanku European Council on Foreign Relations.