Účetnictví pro nejmenší

Škola v Hrádku u Rokycan je normální malá venkovská škola, třináctiletá Dominika je normální osmačka. Má obvyklé zájmy, starosti a příjmy. Od rodičů dostává tři sta korun měsíčně, což je asi tolik, kolik většina spolužáků. Má své pravidelné výdaje, kupuje si například kredit do mobilu a „bravíčko“. Má i neočekávané výdaje, což byl tentokrát panáček kofoláček, v její třídě momentálně velký hit. Někdy má ovšem i mimořádné příjmy, když pohlídá sestřenici a „dostane od dědy stovku“. A má také dlouhodobý cíl, chtěla by si pořídit notebook. „Nesmím třeba moc provolat, protože to bych nic neušetřila,“ uvažuje. Je prý spíš spořivá a peníze si nepůjčuje. Logiku příjmů, výdajů a finančních rezerv ovládá. Zrovna sedí na vyučování finanční gramotnosti a její základy zná.

Neplatí to ale pro všechny její spolužáky, a dokonce ani pro jejich rodiče. Právě proto se výchova k finanční gramotnosti objevuje na stále více základních školách. Bez ní by totiž byl člověk v budoucnu znevýhodněn skoro stejně, jako kdyby byl negramotný v původním smyslu, tedy analfabet.

Některé děti nemají ve financích takový pořádek jako Dominika: osmák Michal má platební kartu a vybírá si z ní peníze, ale neví, kolik peněz na účtu má. Jeho spolužák Jakub dostává peníze od rodičů, „když si řekne“, nemá žádné pravidelné kapesné, s nímž by musel hospodařit. Eva z páté třídy je placena za každou stránku v žákovské knížce, kde není žádná trojka. Ríša dostane za vynesení koše dvacetikorunu.

„Rodiče sami mají s finanční gramotností problémy a někdy to ani pedagogicky nedomyslí,“ říká Eva Skořepová. Sama učí na základní škole, se svým mužem mají dvě děti a napsali dvě učebnice finanční gramotnosti pro základní školy. Nejprve pro druhý stupeň, tam se už několik let používá, a teď i pro děti v prvních až třetích třídách, protože už tak malé děti dnes řeší první finanční otázky.

Eva Skořepová sleduje také už několik let, jak děti a rodiče s penězi zacházejí. Za problematické považuje třeba peněžní odměny za známky. Nebo i to, co banky vydávají za standard, že totiž už osmileté dítě může mít konto a disponovat vlastní platební kartou. Ke kontu dostane ještě také lego, plyšové zvířátko a třeba v případě karty Komerční banky „kartu s obrázkem ve stylu japonského komiksu“, takže peníze vypadají spíše jako součást nějaké hry. Na výběr jsou sice stanovené limity, ale třeba u GE Money Bank ho nelze snížit pod 2000 korun za měsíc.

Už od patnácti let může mít dítě, aspoň u některých ústavů (například Česká spořitelna), kartu, která umožňuje i platby přes internet. „Podle mé zkušenosti je to pro děti hodně abstraktní. Je lepší, když se nejdřív naučí všechny operace s normálními penězi. Kartu bych pořídila, až když dítě odjíždí z domova třeba na internát, aby nemělo při sobě velkou hotovost,“ myslí si Eva Skořepová.

Celou reportáž si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vychází v pondělí 4. 10. 2010.