Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Z nového čísla

Osudný den v Krkonoších

Zdánlivě bezpečná krajina nejpopulárnějších českých hor je ve skutečnosti fatálně zrádná. Připomíná nám to tragédie, která se odehrála v samém srdci Krkonoš. Proč vlastně před sto lety Hanč s Vrbatou nedoběhli domů?

Zdánlivě bezpečná krajina... • Autor: Milan Jaroš
Zdánlivě bezpečná krajina... • Autor: Milan Jaroš

Všem dochází, že tohle je definitivní konec. Nepomáhá tření zmrzlého těla ani masáž srdce, na stole v Labské boudě leží bezvládná mohutná postava. Hoteliérka Erlebachová přináší z komory bílé prostěradlo a ručníky, do kterých závodníci svého kolegu zabalí. Pak ho ještě omotají vlněnou pokrývkou a nohy a hlavu obloží pytli, aby se mrtvola nepoškodila při poslední cestě, která ji čeká.

Bohumil Hanč ji nesčetněkrát prošel pěšky i projel na lyžích, teď se ale z hřebenu Krkonoš do Vítkovic poveze na saních. Do márnice ho smutný průvod dopraví ještě v noci, od osudného závodu uběhne teprve pár hodin. Ráno pak Hanč uložený v rakvi doputuje do sokolovny v Jilemnici. Neleží tu ale sám. Vedle něj stojí rakev s druhou obětí včerejší vichřice. Místonáčelník mříčenského Sokola Václav Vrbata byl posledním člověkem, který viděl Hanče stát na nohou. A Hanč byl zase poslední, kdo viděl živého Vrbatu.

Co se mezi nimi na vichřicí bičovaném hřebenu jen pár set metrů od bezpečného tepla Labské boudy odehrálo, zůstává už sto let záhadou. Jisté je, že jejich příběh je dodnes fascinujícím svědectvím o lidské odvaze a zároveň nevyzpytatelnosti zdánlivě nevinných kopců obklopujících nejvyšší horu této země. Jak to nad Hančovou a Vrbatovou rakví při pohřbu pronesl na jaře roku 1913 průkopník lyžování v Čechách Jan Buchar: „I božsky krásná příroda našich hor dovede býti hrůzná, zlá, ukrutná.“

Ať to frčí!

Život v Krkonoších se až do konce 19. století dělí na dvě období. V horách na hranici Rakouska-Uherska vybavených hustou sítí hřebenových bud se v teplých měsících potkávají lesníci, chalupáři, sběrači bylin, pastevci i turisté české a německé národnosti. Když ovšem do Krkonoš přijde sníh, území je prakticky odříznuto od okolního světa a ponoří se do zimního spánku uzavřeného mezi stěny roubenek. Krkonoše jsou – podobně jako Šumava – divočinou, v níž je kdykoli možné zemřít. Proto je lepší vůbec nevycházet ven.

V roce 1892 se ale místní svět radikálně mění: do hor dorazí první lyže. Pro své lesníky je ze Skandinávie nechává přivézt správce jilemnického panství hrabě Jan Nepomuk Harrach, pro žáky  malotřídky další páry objednává od vídeňské firmy Thonet učitel z Dolních Štěpanic Jan Buchar. Podkrkonošští koláři a truhláři podle prototypů vyrábějí vlastní lyže. Jednoduché náčiní z ohoblovaných, vpředu zahnutých prken připevněné k nohám řemínky se tu rychle zabydluje, a když Buchar v Jilemnici založí spolek Ski, šíří se sláva lyží i na hřebeny.

Celý článek si můžete dočíst v aktuálním dvojčísle 51–52/20112.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].