Krásný nový Krym

Bylo to jen pár minut cesty odtud, na vojenském letišti v Belbeku, kde tři sta ukrajinských vojáků napochodovalo beze zbraní doprostřed ranveje v marném a spíš jen symbolickém pokusu dobýt svou obsazenou základnu zpět. Když pak vypršelo ruské hodinové ultimátum, kdy se odvážlivci mohli vrátit za bránu svých obklíčených kasáren, padlo z ruských samopalů několik varovných výstřelů do vzduchu. Nakonec se po několika minutách napjatého čekání ukrajinští vojáci otočili a odpochodovali zpět. Právě ve chvíli, kdy tohle nebezpečné klání nervů vrcholilo, Valentina Ivanovová mávne rukou. „Z války strach nemám,“ říká. „Proč bych měla mít?“

Při pohledu na bezprostřední okolí se taková obava zdá opravdu trochu neskutečná. U chodníků sice stojí vojenská nákladní auta, ale mezi nimi s klidem kličkují matky s kočárky. Městskou zátoku hlídá ruská válečná loď, turisté se však na jejím pozadí bezstarostně fotí. Valentina Ivanovová stojí před městskou radnicí s transparentem „Moc lidem – referendum“. Kolemjdoucí souhlasně přikyvují, občas utvoří přátelský hlouček, projíždějící auta ji povzbuzují zatroubením. I proto je šedesátiletá zdravotní sestra spokojená. Svým plakátem žádá hlasování o nezávislosti Krymu a ví, že se její přání s velkou pravděpodobností splní.

Zároveň si je jistá jeho výsledkem. „Sevastopol je ruské město a patří do Ruska,“ prohlašuje s jistým přesvědčením, že drtivá většina lidí tu smýšlí stejně, a referendum proto zajistí městu ruskou budoucnost. A ta by měla být lepší než ukrajinská. Valentina Ivanovová se podle svých slov nebojí války, ale anarchie a bezpráví. „Jestliže si v Kyjevě pár tisíc lidí řekne, že se jim nelíbí vláda, svrhnou ji a projde jim to, v takové zemi nechci žít,“ říká a její momentální pomocnice v držení transparentu Naděžda Stolonikovová se přidává. „Teď se jim znelíbil Janukovyč, vyhrožovali mu a musel utéct. A co až jim se znelíbíme my?“ ptá se pětačtyřicetiletá účetní.

Ale obyvatelé Krymu přece po nikom nestřílejí, není proč je tedy srovnávat s Janukovyčem, a nikdy také v ukrajinském státě nezažili žádné příkoří. „Pletete se. Nenávidí nás, říkají nám komunistická svoloč, boří sochy a pálí ruské vlajky. Dřív nebo později by na něco takového došlo,“ argumentuje paní Stolonikovová. „A Západ tyhle fašisty podporuje, i Poláci a Češi. Ale kdo je osvobodil od Hitlera? My,“ dodává rozohněně a hlouček okolostojících souhlasně mručí. Ruský zásah je podle nich rozumný krok, který zabránil většímu problému v budoucnosti. „To si tu myslí všichni. Je možné, aby se tři sta tisíc lidí pletlo?“ 

Celou reportáž z Krymu si přečtěte v novém Respektu 11/2014, který vychází v pondělí 10. března 2014. K tématu Ukrajiny v něm najdete i komentář, text Martina M. Šimečky Svět podle Putina, článek Jaroslava Spurného o poměru vojenských sil a analýzu Jan Klímové o tom,  nakolik jsme závislí na surovinách z Ruska.