Kde začíná morálka

Sotva se dostali do bezpečí, Tina začala vrávorat. Sípala, pytlácká kulka jí pronikla do plic. Ostatní se k ní ze stran tiskli, jako by ji chtěli podepřít, ale Tina se po chvíli svezla k zemi a po několika záchvěvech znehybněla. Dvě další sloní samice k ní poklekly a snažily se ji znovu postavit. Jeden ze slonů dokonce sebral chobotem trochu trávy a pokusil se ji vtlačit Tině do tlamy. Nebylo to nic platné, byla mrtvá. Sloni nakonec zasypali její tělo hlínou a větvemi. Když ráno odcházeli, znovu se Tiny dotýkali nohama nebo kly, jako by se s ní loučili.

V tomto smutném, spolehlivě doloženém svědectví někteří biologové spatřují důkaz, že sloni jsou schopni empatie a altruismu ve smyslu lidské morálky a že rozumějí i významu smrti. Jiní vědci, jako třeba Marc Hauser, bývalý dlouholetý výzkumník Harvardovy univerzity, však takovou interpretaci zpochybňují. „Sloni jistě prožívají zármutek a pocit hluboké ztráty. Ale je jejich chování vědomým aktem, nebo instinktem? Chovali by se stejně k nemocnému slonovi nebo k nepříbuznému příslušníkovi stáda?“ ptá se v knize Wild Minds. What Animals Really Think (Divoké mysli. Jak zvířata doopravdy přemýšlejí). Teprve kdybychom znali odpovědi na podobné otázky, mohli bychom s určitou jistotou říct, že sloni se chovají altruisticky a mají morální vědomí jako člověk, protože si dokážou představit sami sebe v situaci druhého.

Takové pochybnosti se možná zdají cynické, ale pro vědce je důležité udržet si odstup a neprojektovat do zvířat vlastní způsoby chápání a vnímání světa. Vyhnou se tak falešným předpokladům a omylům. Třeba surikata, drobná šelma písečných plání jižní Afriky, dlouho udivovala pozorovatele promyšleným způsobem obrany před predátory. Zatímco se členové kolonie věnují shánění potravy, při němž hrabou v zemi, a nemohou tedy spatřit blížícího se dravce, jedno zvíře obvykle zůstává na hlídce a pozoruje okolí. Spatří-li nějaké nebezpečí, varuje ostatní hlasitým signálem. Na stráži se surikaty střídají. Zdánlivě tedy jde o jasný důkaz altruistického chování – strážící surikata na sebe pískáním upozorní predátora a vydává se tak sama v nebezpečí. Jenže podrobnější výzkum ukázal něco jiného: surikaty nechrání ani tak ostatní členy smečky, ale především samy sebe – strážci hlídají, jen když jsou najedení a když nehlídá nikdo jiný. Do nory skáčou mezi prvními. O altruismu tedy nejspíš nemůže být řeč.

Přes všechny pochybnosti se však zdá, že některé druhy zvířat altruistické jsou a že k nim patří i naši nejbližší příbuzní – šimpanzi. Tedy velmi soupeřiví, poměrně agresivní tvorové (samci divoce žijících šimpanzů například pořádají zabijácké výpravy na území jiné skupiny, jejichž jediným cílem je najít osamělého „cizince“ a velmi brutálně jej usmrtit). Altruismus, sobectví a agrese se zkrátka nevylučují, naopak, existují pospolu v těsném vztahu a napětí. Otázka je, jak se z takových protikladů mohly vyvinout společenské normy. Jaké chování lze vůbec označit jako altruistické, a kdy už ho dokonce můžeme považovat za morální?