Druhý život Osvětimi

Na světě není mnoho nádraží, která by si měl cestující chuť vyfotit po devítihodinové jízdě vlakem, v půl páté ráno  v patnáctistupňovém mrazu. Přesto když mezinárodní expres Silesia zastaví se skřípěním brzd uprostřed únorové noci, fotografie je to první, co Benjámin Zsélyi udělá. Oblečen nalehko, bez čepice a v letních lakýrkách, jako by zimu, která je tady v Polsku, ani nečekal, zamíří svůj telefon na modrou ceduli stanice a stiskne spoušť. „Chystal jsem se sem tři roky a pořád se pokouším nějak pochopit, že tohle místo doopravdy existuje,“ vysvětlí později. Teď, po dlouhé jízdě z maďarského Szigetu, má dvaadvacetiletý mladík před sebou ještě pět hodin čekání ve vymrzlé nádražní hale, než otevřou první kavárny. Čekání na tom nejzlověstnějším nádraží, jaké lidská paměť zná. Železniční stanice Osvětim.

Co se s nimi stalo

Člověk si dovede představit i lepší způsob, jak si odpočinout po zkoušce z anatomie, kterou student medicíny před pár dny úspěšně složil. Benjámin Zsélyi ale říká, že sem na východ prostě musel. Pochází z „čistokrevné“ maďarské rodiny a nacistické vraždění jeho předky bezprostředně nezasáhlo. Přesto se holocaust stal tématem, které jej neodbytně přitahuje. „Bylo mi šest, když jsme šli s tátou do města a on mi říká – tak po téhle třídě vedli Židy. Lidé stáli na chodníku, dívali se a nikdo nic neudělal,“ popisuje dávný zážitek. Pamatuje si i dětský údiv, když se otce nevěřícně zeptal, co se se všemi těmi Židy vlastně stalo: „Zabili je. Většinu jich zabili.“

Na střední škole začal Benjámin hltat vzpomínky přeživších pamětníků holocaustu i historické práce. S naléhavou otázkou, jak se něco takového vůbec mohlo stát, četl všechno, co mu přišlo pod ruku, a postupně si začal uvědomovat, že v maďarské společnosti pořád přežívá lidový antisemitismus. „Máme sice skvělé muzeum holocaustu v Budapešti, ale často někde slyšíte, že si Židé za svůj osud vlastně mohli sami,“ říká mladík. „Lidé si neradi připouštějí, jak moc na jejich deportaci spolupracoval náš stát, policie a byrokratický aparát.“

Téma ho nepustilo ani po nástupu na lékařskou fakultu a časem v něm začal sílit pocit, že místo, kam tehdy v roce 1944 z jeho rodného Szigetu odjeli vlakem židovští sousedé, potřebuje vidět na vlastní oči. Parťáka pro cestu na východ nenašel, jeho spolužáky temné evropské dějiny moc nezajímají. Na dvoudenní cestu uprostřed únorové zimy tedy vyrazil sám. „Hodně jsem přemýšlel a postupně mi došly dvě věci,“ shrnuje Benjámin. „Že holocaust není minulost, něco podobného se může stát znovu. A že nám nic nedává záruky, že lidé nebudou zase stát mlčky na chodníku. Naše generace nezažila válku ani komunismus, ale tyhle zkušenosti jsou bytostně důležité. Jak je předat našim dětem, se budeme muset naučit sami. Proto jsem tady.“

Slunce už je vysoko nad obzorem a promrzlý maďarský medik se konečně dočkal. Polská průvodkyně spočítá zahraniční návštěvníky, vyptá se, odkud přijeli, a poradí jim, jak správně naladit sluchátka, která zesilují výklad. Spolu s Turky, Nizozemci, Belgičany a Čechy pak Benjámin Zsélyi projde branou pod nápisem „Arbeit macht Frei“, o níž léta jenom četl.