Pod tímto podivným názvem vyšla v Respektu koncem listopadu 2009 kritická recenze M. Gromana na mou knížku Vnuci prezidenta T. G. Masaryka (Herbert a Leonard Revilliodovi a jejich zvláštní osudy). Autor v ní bezvýhradně podpořil kolektivní článek uveřejněný v Lidových novinách ze dne 10. 10. 2009, vydávaný za diskusi dvou historiků Masarykova ústavu a archivu AV ČR, dr. Hájkové a dr. Tomeše (kteří se však nespecializují na Masarykovu-Revilliodovu rodinu a v zahraničních archivech o ní, pokud vím, nikdy zvlášť nebádali), dále spisovatele P. Kosatíka a redaktora LN P. Zídka. M. Groman přitom určitě ví, že řada historiků naprosto nesdílí názory okruhu MÚA AV ČR na smrt Jana Masaryka (viz např. Jan Masaryk / úvahy o jeho smrti, UDV, Praha 2005) a že prof. J. Straus, DrSc., na základě forenzní biomechaniky vědecky dokázal nemožnost sebevraždy Jana Masaryka. Za svého dlouholetého působení v oblasti kriminalistiky se také nikdy nesetkal s případem sebevraždy výstřelem do břicha, tedy způsobem, jakým údajně zahynul Herbert Revilliod.
Představa M. Gromana, že pokud by smrtelně zraněný Herbert ještě několik hodin žil, „mohl by vše prozradit“, a proto nemohl být střelen profesionálem, je značně naivní. Svého vraha by snad Herbert dokázal nanejvýš povšechně popsat, pokud by ten ovšem nebyl maskován anebo na něj nezaútočil z úkrytu. Není o tom nic známo, protože nebyl zřejmě nikdo přítomen, otec určitě ne a matka velmi pravděpodobně také ne. Je pozoruhodné, jak se dlouholetá pozice MÚA AV ČR, který tvrdě hájí monopol na určování pravdy o Masarykových, často shoduje s linií komunistické strany ohledně Masarykovy smrti, tak jak byla propagována od roku 1948, tedy poté, co se komunisté zbavili všech nepohodlných svědků a zřídili si síť dezinformátorů na obou stranách tzv. železné opony. Monopol pravdy však je charakteristikou totality a totalitního myšlení, zatímco podmínkou demokracie je pluralita názorů a vzájemná tolerance.
Jako dlouholetá asistentka Olgy Masarykové-Revilliodové, sestry Jana Masaryka a matky obou chlapců, se kterou se moje rodina stýkala 25 let v exilu, bezpečně vím, že byla v poslední části svého života přesvědčena o vraždě svého bratra. O konci života svých synů vždy zachovávala úplné mlčení, což je poměrně častý, dnes i vědecky probádaný psychologický jev v případě nesnesitelné osobní tragédie. V závěru svého vlastního života pokládám za svou povinnost o těchto faktech vydat svědectví.
Libuše Paukertová-Leharová, absolventka Institut d'Etudes politiques (Sciences Po) v Paříži a London School of Economics (LSE), dlouholetá pracovnice sekretariátu OSN v Ženevě.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
