Právo nevypovídat je mnohem starší

Právo nevypovídat je samozřejmě mnohem starší než čtyřicet let a v té době už bylo zakotveno dokonce i v socialistickém Československu. Popisovaný případ Miranda se zabýval povinností „orgánů činných v trestním řízení“ o

tomto právu zadrženou osobu poučit. Policisté byli dosud zvyklí, že se snažili od podezřelého získat přiznání v prvních hodinách po zadržení, dříve než si stačil promyslet koncepci své obhajoby. Nyní, namísto podpořit sdílnost zatčeného nějakým tím cimrmanovským granátem inspektora Trachty, museli mu podrobně vysvětlit, že jim nemusí říkat vůbec nic, pokud opravdu nechce. Některým asi přišlo, že za těchto podmínek už nemohou dále proti zločinu bojovat. Čas jim za pravdu nedal.

Právo nevypovídat ovšem ani dnes není tak docela samozřejmé. Ve velmi nedávné době se pan ministr Šimonovský snažil toto právo zrušit u dopravních přestupků. On a jeho experti měli dojem, že bez odstranění této „mezery v zákoně“ nebude možné účinně bojovat proti silničním pirátům. Když se to nepodařilo prosadit, neskrývali svoji rozmrzelost nad tímto neúspěchem v boji za bezpečnost na silnicích. Jako pomník jejich snahy zůstalo nové znění § 10 odstavec 3) zákona o silničním provozu, které alespoň existenci tohoto práva účinně zamlžuje. Svým zněním tento paragraf vlastně nestanoví nic nového, ale rozpoznat to vyžaduje právnické vzdělání. Čtyřicet let po případu Miranda, v němž se konstatovalo, že toto právo je nutno vysvětlovat.

Jindřich Belling, Praha 3