V poslední době jakoby se s nimi roztrhl pytel. Nejen obskurní nacionalisté jako je prezident Václav Klaus, odstoupivší ministerský úředník Ladislav Bátora či bývalý vlastenecký skinhead, potom náboženský mystik, a dnes opět holohlavý národovec Daniel Landa.
Řady vlastenců se začínají nějak rychle rozšiřovat.
K vlastenectví se přihlásili politici Alexandr Vondra, Jiří Paroubek. Velkým vlastencem je i pražský arcibiskup Dominik Duka. O hrdosti na „národní symboly“ mluví v aktuálním rozhovoru pro Respekt i poslankyně ODS Jana Černochová.
Leckomu z toho možná tuhne krev v žilách. Nadnárodní Evropská unie se zmítá v krizi, různé národní hrdosti se opět probouzejí, tak to nás čekají – alespoň podle zkušeností z minulosti – zlé časy.
Vyloučit se to nedá, na druhou stranu vlastenectví není věc jednoznačně negativní.
Vyrostlo z něj například prvorepublikové Československo a s ním i kus historie, za kterou se rozhodně nemusíme stydět. Národní hrdost provázela i zlomové roky 1989 či 1968, které také v našich dějinách patří spíš těm inspirativním. Vlastenectví jako takového bych se nebál.
Zneklidňuje mě ale, jak těm současným vlastencům chybí jakýkoliv pozitivní program. Nemá-li totiž vlastenectví být jenom projevem bezradné nafoukanosti, musí být nutně s nějakým programem provázané.
První republika stála na demokracii a úctě k duchovnímu rozměru lidství (Masarykovy „ideály humanitní“). V roce 1968 šlo zase o pokus vpustit do totalitního socialismu sovětského typu víc svobody (dát mu „lidskou tvář“). V devětaosmdesátém byly zase jasným národním programem obnova demokracie a podíl na budování sjednocené Evropy.
Všechny tyto pokusy měly svoje chyby, jeden byl zřejmě i zoufale nepromyšlený. Všechny ale zároveň přestavovaly určitý plán, který šlo hlouběji promýšlet, kritizovat, ztotožnit se sním, či ho úplně odmítnout.
Jaký je ale program českých vlastenců dnes? Ať pátrám, jak pátrám, dopátrat se nemůžu. Klaus, Bátora či Landa přestavují tu nejhorší parodii vlastenectví, které se vyžívá toliko v sestavování seznamů nepřátel a domnělých ohrožení. Ostatní mluví o hrdosti na národní symboly, výrazné osobnosti, tradici, dějiny… Což je moc príma, pokud ale nevíme, k čemu nás ony jmenované věci vyzývají dnes a jaké úkoly před nás kladou, jsou to jen prázdné bubliny.
Rozuměl bych tomu, kdyby třeba nějaký vlastenec předstoupil a veřejnosti sdělil: „Naším národním programem ať je transparentní veřejná správa, perfektně zorganizované veřejné zakázky a minimum korupce. Do deseti let ať se to od nás jezdí učit celá Evropa.“ Stejně tak by národním programem mohlo být špičkové školství, spravedlivý sociální systém či výkonný moderní průmysl. Důkladná analýza silných stránek Česka by určitě přinesla i další možnosti.
Nezdá se ale, že by o něco takového novodobí čeští vlastenci usilovali. Pak ovšem zbývá jenom ta bezradná nafoukanost.
Což ale zároveň neznamená – abychom nekončili pesimisticky – že by někde nějaký pozitivní „národní program“ nevznikal. Jenom je asi potřeba hledat mimo okruh nejhlasitějších českých vlastenců.
P.S. O vlastenectví se více dočtete v jednom z příštích čísel Respektu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
