S mámou po návštěvách

Já, rodiče a sestra Anče jsme se vydali autem do Švýcarska. A dnes máme v plánu navštívit máminy známé z doby, kdy v Bernu pracovala jako au pair. Čeká nás nabitý program, máma sice mé dotazy útrpně odráží, ale mně je jasné, že se spojila s kdekým, a tak vyrážíme po osmé a bez snídaně.

Tu stihneme na první zastávce. Poblíž Bernu bydlí Dana, Češka, kterou máma potkala při návratu domů. Sedíme okolo stolu v zimní zahradě a pojídáme sýr, bochánky, kávu, ovoce. Danin manžel pochází z Argentiny, mluví se tedy španělsky, německy a česky. Žertujeme o kurzu eura a franku. Všímám si hodně, jak se do hovoru promítají kulturní a jazykové odlišnosti způsobem, který u přítomných vyvolává spíše smích než cokoli jiného. Líbí se mi radost z jednoduché výměny zdvořilostních frází. Dáte si kávu? ptá se Marcelo stále rozmrzelý z čerstvých výsledků mistrovství světa ve fotbale. Raději se o tom zápasu nezmiňujte. Vyšly poslední dobou nějaké zajímavé české filmy? Odpovídám, že ano.

Po nasednutí do auta už míříme do centra Bernu. Nejprve krátké koupání v Aaře, táta mi vysvětluje, jak se tu splouvá řeka. Máma za jeho zády kroutí očima, ale stejně se po proudu sveze taky. Se zpožděním spěcháme dál a raději jedeme lanovkou. Po příjezdu do Švýcarska, bez slovní zásoby a peněz, poznala máma Alenku, další Češku, která jí pomohla s doklady. To zjišťuji jen tak mimochodem po cestě autem. Kdybych však chtěla vyzvídat dál, mávla by máma odmítavě rukou. Tehdy to bylo takhle, teď je to jinak. Víc vědět nepotřebuju. Alenka nás bere na procházku. Zastavujeme na náměstí vedle parlamentu, kde hromada dětí čeká, až ze země vytryskne voda. Pobíhají dokola, skoro jako doma v Brně v parku na Moraváku. Táta mi připomíná, že jsem si kdysi na Bundesplatzu počínala stejně. Předstírám, že si to nepamatuju. Nakonec skončíme v kavárně na střeše knihkupectví.

Švýcarsko jsme takhle navštívili čtyřikrát. Rodiče se smějí, ale na ty krátké návštěvy jsme se sestrou pyšné. A těší mě, že lidé, kteří se s mámou setkali ve dvaceti, ji stále stejně rádi vidí i dnes. Z kavárny odcházíme se směsicí pozdravů ve třech jazycích. Ještě jsem nepřišla na kloub švýcarským dialektům. Čas letí jako splašený a my míříme na poslední návštěvu za máminou spolužačkou z kurzů němčiny. Parkujeme, a ještě než se setkáváme s Meharim, manželem Yrgy, varuje mě táta, že jsme tu na večeři. Yrga emigrovala, ale jezdí do Eritreje navštěvovat rodinu. Po zasednutí ke stolu je na řadě modlitba. Táta z rodiny nepraktikujících křesťanů loví v paměti otčenáš, který po požádání mumlá s hlavou sklopenou do talíře. Amen. Mluvíme lámanou angličtinou a němčinou. České fráze opakuje Yrga s obdivuhodnou přesností. Řeč je o kávě. Při zmínce o kávovém rituálu zbystřím a Yrga nakonec kývne na to, že nám jej v osekané podobě ukáže. Sedáme si ve vedlejší místnosti, kde Mehari sleduje záznam ze včerejšího finále mistrovství. Jemu porážka Argentiny nevadí. V kuchyni drží Yrga sklenici s kávovými zrny. Mají ještě béžovou barvu. Praží se v kastrůlku nad sporákem, dokud neztmavnou. Pražená zrna nechá před pomletím vychladnout. V obývacím pokoji mezitím americký prezident třese rukou španělskému trenérovi. Po této části kávové přípravy se mi vzpomínky únavou mísí. Připravená káva se použije třikrát. První je silná, s každým kolem pak její chuť slábne. Jak ovšem chutná třetí dávka, už nezjistíme.