Chci přinášet naději, že i z těžkých momentů se dá vytvořit něco hezkého

Když Marie April přichází na podium v Rock Café, publikum, které ji nezná, od ní asi mnoho neočekává. Dvacetiletá holka. Navíc většinou zpívá se svou kapelou The Fools, tady však zaznějí akustické verze jejích písní, vedle ní stojí jen další kytarista a je vidět, že se bez ostatních cítí trochu nesvá. Hodně posluchačů se tak připravuje na jednoduchý folk, zamilované písničky postavené na dvou akordech. Pak se však sálem rozlehne její hlas. Skoro jako by k té drobné dívce neseděl: je hluboký, vyspělý, zkušený, lehce nakřáplý. A plný uvěřitelných emocí, které dokresluje bluesová melodie.

„Někdo mi jednou napsal, že zním jako Olivia Dean, kdyby denně vykouřila krabičku cigaret,“ směje se. Britskou, Grammy oceněnou zpěvačku uvádí jako jednu ze svých inspirací a také žánrově jsou si jejich skladby blízké. Marie April čerpá z pop rocku a indie, ale některé z písní zabrušují do jazzu, soulu nebo blues. Sama je však nerada zařazuje.

Mísení žánrů jí přijde mnohem svobodnější a ráda objevuje nové způsoby, jak vyjádřit to, co chce předat. Tento přístup si dokázala (paradoxně) udržet i na hodinách houslí, na něž docházela do základní umělecké školy od svých pěti let – aniž se naučila noty. Nové skladby si vždy jen naposlouchala od paní učitelky. Také zpívat se naučila sama, doma trénovala oblíbené písničky pořád dokola, dokud nebyla spokojená.