Elita národa, která skončila na skládce
S dědičkou fotografického Ateliéru Langhans Zuzanou Meisnerovou Wismer o nálezu ztracených snímků a jejich uchování pro příští generace
Před Vánocemi vydaná dvousvazková kniha System Langhans, shrnující historii legendárního fotografického ateliéru vašeho pradědečka Jana Langhanse, obsahuje stovky unikátních fotografií našich významných osobností, které veřejnost většinou až doteď neměla šanci spatřit. Mě ale mezi těmi všemi snímky nejvíc zaujal váš civilní portrét od vašeho otce z roku 1962, na kterém jako šestiletá kráčíte rozkvetlým ovocným sadem. Jestli se totiž nemýlím, ta zahrada je poslední věcí, kterou vám komunisti sebrali.
Přesně tak to bylo a i pro mě je to takový symbolický obrázek. Do Nového Vestce u Staré Boleslavi, kde jsem vyrůstala, moji rodiče odešli po znárodnění. Dědeček Viktor Meisner, zeť Jana Langhanse, si ve Vestci v roce 1932 pořídil letní domek a u něj založil ovocný sad se stovkami stromů. Máma mezi nimi po znárodnění udělala záhony s jahodami a bramborami, jejichž prodejem nás pomáhala živit. Vyrostla jsem tam s bratrem a pro nás to bylo krásné dětství, být stále v přírodě, pro naše rodiče to ale byla velmi náročná doba. V Praze jim všechno sebrali, ztratili ze dne na den sociální status budovaný desítky let. A v roce 1958 jsme přišli i o zahradu. Předseda národního výboru, který byl plukovníkem StB, její polovinu rozparceloval na osmadvacet chat, které rozprodal mezi další příslušníky Státní bezpečnosti. Jednou jsem přišla ze školy domů a všude se válely hromady květů, protože stromy pokáceli v době květenství. Mámě z toho popraskala sklovina na zubech.


Co se stalo s druhou polovinou sadu?
Na ní postavili klíčírnu brambor. Vypadala jako krematorium s velkým komínem a strašně to tam smrdělo.
Ateliér Langhans v pražské Vodičkově ulici vašemu otci zabavili, když se v lednu 1949 vracel z pohřbu vaší prababičky, a po návratu ho nová správa odmítla vpustit dovnitř budovy. Když člověk v knize vidí, v jakém úžasném stavu byl ateliér před znárodněním a co z něj v následujících dekádách udělal socialismus, chce se mu brečet. Cítíte kvůli tomu dodnes křivdu?
Pokud nějakou cítím, tak za všechny oběti obou totalit, které nám 20. století přineslo. Maminka se s tím nikdy nevyrovnala. Její rodiče vlastnili obchodní dům Prokop a Čáp se sukny a látkami na Václavském náměstí v dnešním Domě módy a po znárodnění je vystěhovali někam k Rumburku. Nervově na tom hlavně moje babička nebyla dobře, takže moje máma se starala nejen o nás, ale snažila se dávat dohromady i rodinu, která se úplně rozpadla. Navíc její bratr emigroval do Kanady a já jsem se nakonec v osmdesátých letech vystěhovala do Švýcarska.
Při retušování se pivo nepije
Váš otec se bohužel nedočkal ani vrácení vaší firmy, natož obnovení jejího pražského sídla, o něž jste se po revoluci zasloužila. Jak na tu vzrušující dobu vzpomínáte?
Táta bohužel zemřel v roce 1991, takže jsem se ho na spoustu věcí už nemohla zeptat. Jak bylo zvykem u lidí, kteří zažili nacistickou nebo komunistickou totalitu, o spoustě věcí raději vůbec nemluvil. Ale vždycky litoval toho, co všechno musel ve firmě nechat. Tím nemyslel ani tak luxusní vybavení, všechny ty fotoaparáty a zvětšovací přístroje. Bylo mu hlavně nesmírně líto, že po zabavení firmy vyvezli na skládku skoro všechny skleněné negativy, které byly vytvořeny během několika desetiletí. Když se pak při rekonstrukci naštěstí našlo alespoň torzo Langhansovy Galerie osobností, začali jsme se zajímat o historii firmy, sbírat k ní dostupné fotografie a dokumenty. Všechno jsme začali třídit a čistit, později restaurovat a digitalizovat, abychom se v tom vyznali. Výsledkem jsou aktuální dva svazky knihy System Langhans.
V nalezených dokumentech mě zaujal výstřižek z roku 1899 z Práva lidu, ústředního orgánu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, s kritikou nakládání se zaměstnanci ve firmě Langhans: „Tak například nesmí si dělníci ani sluhu, ani učně poslati pro pivo, jelikož dle názoru správy závodu zejména retušéři nepotřebují pít při práci pivo, jelikož tato není prý nijak namáhavou.“ Dnes to zní legračně, byl ale váš pradědeček Langhans tvrdý podnikatel, když se ze skromného ateliéru sídlícího původně v Jindřichově Hradci rychle vypracoval mezi zdejší podnikatelskou elitu s velkým sídlem v hlavním městě?
Máma mi vyprávěla, že když pradědeček procházel pražským závodem, tou strašně dlouhou úzkou budovou, tak prý cestou pokašlával, aby jeho zaměstnanci věděli, že přichází, a nějak se před ním nezkompromitovali. Přísný asi byl, ale především se dokázal v podnikání rychle orientovat a rozhodovat. Miloval technické novinky a všechny chtěl okamžitě vyzkoušet. Kniha System Langhans se ostatně jmenuje podle jeho reklamy na fotografování při umělém osvětlení, které ve firmě zavedl už v roce 1900 pod heslem „pro přijmutí při světle umělém“. Což musela být pro všechny jeho zaměstnance odkázané do té doby na rozmary počasí obrovská úleva. Taky třeba nechal umístit do výkladní skříně podsvícené negativy a nad vchod si dal světelnou reklamu, jednu z vůbec prvních v Praze.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu