Praha, jak ji neznáte

Tomáš Staněk tvoří polovinu raperského dua Dvě Slunce, jinak se zabývá hlavně ilustrací, kterou vystudoval v Plzni. Rodné Praze, jejíž proměnlivá tvář ho neustále fascinuje, věnoval už před sedmi lety komiksovou knížku Metro. Teď přichází s novinkou, v níž opět těží ze svých toulek okrajovými místy na území hlavního města, nezřídka v nočních hodinách, kdy ho neruší pejskaři, běžci, ale ani industriální romantici autorova střihu a v neposlední řadě hlídači, pracovníci bezpečnostních agentur a policie.

Kniha nabízí sedmapadesát lokalit, kde to má Staněk v Praze rád. Na každé dvoustraně přináší jejich název (občas si ho musí vymyslet), stručný popis, umístění na mapě, přesné souřadnice a několik vlastnoručních ilustrací zachycujících současný stav. Bere to po obvodu města po směru hodinových ručiček od Holešovic po Bohnice, periferního konceptu se nicméně nedrží důsledně. Když už se ze starých Střešovic z malebné ulice Na Koucourkách přesune na tribunu Strahovského stadionu, vezme to o kus dál pod Pražský hrad a jedno ze zapomenutých míst s podmanivou atmosférou najde i v samotném centru. Jde o fíkovnu pod Belvederem, renesanční projekt císaře Maxmiliána II. z konce 16. století, který se snažil obnovit Václav Havel.

Dostat se na řadu z míst od autora vyžadovalo notnou dávku odvahy. A v textu neopomíná u těchto lokalit – skanzen Řepora, čistička na Císařském ostrově, „hřbitov laviček“ nebo mokřad Triangl – zdůraznit, na co si mají jeho následovníci dát při výpravách pozor a čemu by se měli vyhnout, aby se nedostali do konfliktu s legislativou. Praktická jsou také doporučení, kde se v bývalých lomech či na zarostlých navážkách dá sehnat dřevo k rozdělání večerního ohýnku a kde to naopak nemá cenu ani zkoušet.

Takzvaným vágním terénům v hlavním městě, oněm místům-nemístům, jimž se většina „slepých turistů“ (tak standardní poutníky Prahou v doslovu označuje výtvarník Epos 257) raději vyhýbá obloukem větším než Pražský Semmering, už bylo věnováno několik knih. V čele s publikací Město naruby kolektivu autorů a autorek vedených sociálním antropologem Radanem Haluzíkem. Staňkův aktuální příspěvek k tématu má tu výhodu, že neslouží jen jako inspirace teoretická, ale i ryze praktická: člověk má po dočtení utkvělou chuť okamžitě vyrazit do terénu po autorových „spotech“. Přičemž motivací je nejen jejich neokoukaná elegance, ale i riziko, že mohou každou chvíli nenávratně zmizet. Ostatně jedním z míst vybraných z celkové plochy města o výměře 496 kilometrů čtverečních je částečně stále zpustlé Nákladové nádraží Žižkov, jehož přerod v luxusní development se dá aktuálně sledovat v přímém přenosu.