Dneska jsem se krásně vyspala. Až do odpoledne jsem čekala na sluníčko jako na smilování boží. Déšť a chladnější dny mi v poslední době nedělaly vůbec dobře. Miluju, když slunce svítí, kdo taky ne, že?
Zítra mám vernisáž. Jsem nervózní, jestli všechno dopadne, jak má. Jak by taky jinak mohlo. Všechny vernisáže dopadly dobře. Zatím. Tak proč zase ty nervy?
Maluju už tak dvacet let a maluju převážně ženy. Miluju jejich křivky, barvy a nálady... Zítra vystavím sedm z nových obrazů, malovaných převážně tyrkysovou a svítivě růžovou barvou. Koupila jsem od obou velké plechovky a jela jsem růžovo-tyrkysové období. Nádherná kombinace barev... Ach ty barvy, ty mě jednou pohltí celou. Tak ráda míchám různé odstíny do sebe a vybírám nejlepší barevné kombinace, které mě tolik baví.


Na skok se stavila kamarádka sousedka a přinesla mi růži ze své zahrady. Kdyby nepřišla, neudělala bych jedno důležité rozhodnutí dnešního dne – že ještě jeden z obrazů vyměním. Výstava se jmenuje Kouř, a já tam budu mít jen sedm obrazů a z toho mi jen dvě dámy na obrazech kouří. Rozhodla jsem se tedy, s podporou sousedky, že obraz, který mi právě visí v kuchyni, odvezu ještě zítra narychlo do knihovny, kde vystavuji, a vyměním ho. Stejně, když jsem Miloši Čermákovi ukazovala fotky obrazů na výstavu, tak mi u jedné dámy řekl: „Ta má uřízlý nohy?“ Opravdu to tak trochu vypadá. I když dáma je má schované pod sebou, nejsou vidět. Takže volba s výměnou obrazů je jasná. Navíc paní, kterou jsem vybrala, KOUŘÍ. Hurá. Už budou tři obrazy kouřících žen, to se hodí. Sama kouřím a ráda – se přiznám...
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu