Síla dalajlamy

Pátek 11. dubna byl jako stvořený pro mystické, intenzivní a kontroverzní zážitky. Ráno se scházíme v hotelovém lobby v srdci Dharamsaly, plni očekávání a rozjitření z nadcházejících událostí. Je nás čtrnáct a všichni si na sebe bereme trička s nápisem, který mi svou pointou pokaždé vyloudí úsměv na tváři: What is the Most ProTibet important? A na zádech je odpověď: Freedom. 

Pro mě jsou tyto tři týdny splněným snem. Před sedmi lety jsme se s rodinou rozhodli pro adopci na dálku a vybrali jsme si tehdy osmiletého chlapečka Tenzina Dhonyoe. Dvakrát ročně jsme si vyměňovali dopisy, obrázky, fotky, drobné dárečky a sledovali, jak Tenzin roste, prospívá, co ho baví a jaké má plány. Když nás, dárce a sponzory, sdružení MOST ProTibet oslovilo s nabídkou přidat se na jejich každoroční výpravu a navštívit místa, kde realizují své projekty podpory, neváhala jsem a k mé velké radosti se chtěl přidat i můj starší syn. V posledním dopise před Vánocemi jsem Tenzinovi do obálky zabalila také hru UNO a napsala: Tenzine, v dubnu si tu hru společně zahrajeme, až za tebou přijedu… 

Pátek byl čtvrtým dnem našeho putování. Čekala nás audience u Jeho Svatosti 14. dalajlamy. Abychom si zkrátili čekání, na snídani jsme si zašli do jedné malé tibetské restaurace. Před audiencí vypukla bouřka, setmělo se, hromy a blesky řádily. Atmosféra byla mysteriózní. Prošli jsme vstupní kontrolou, kde jsme si odložili osobní věci, a už se řadili do skupin. Ještě dezinfekce rukou a pak nastal ten krátký, ale velmi silný okamžik, kdy se Jeho Svatost dotkne vašich rukou, pohlédne vám do očí a vy se můžete hluboce poklonit téměř devadesátiletému člověku, ke kterému právem celý svět vzhlíží s úctou a respektem. Je to nepopsatelný pocit – takovou sílu osobnosti a ducha jsem nikdy nezažila. 

Zážitky jsme šli vstřebat do naší oblíbené kavárny Loma Café, kde dělají ten nejlepší mrkvový dort široko daleko. Obloha se rozjasnila, vysvitlo slunce… Odpoledne jsme měli v plánu prohlídku parlamentu, kde sídlí tibetská exilová vláda. Před budovou nás okukovaly „hodné“ opice, jež prý nekoušou, na rozdíl od těch hnědých, kterých bylo všude plno.