Mýtus o rozdělení Evropy v Jaltě nás má zbavit viny za nástup komunismu, říká historik

Jaltská konference zdaleka nebyla jedinou důležitou schůzkou světových velmocí na konci druhé světové války. Přesto toto osudové setkání britského premiéra Winstona Churchilla, amerického prezidenta Franklina Roosevelta a sovětského vůdce Josifa Stalina ve společnosti dodnes rezonuje. Čím to je?

Jaltská konference je jedním z momentů v historii, které mají velice silný druhý život. Je to proto, že se už krátce po jejím konání začaly na jaře 1945 dít věci, které vrhaly podezření na to, na čem se na té konferenci ta velká trojka spojeneckých státníků skutečně dohodla. Jaltská konference má svůj mýtus, který se úplně odlišuje od toho, co se na té konferenci skutečně domluvilo, a který znovu a znovu opakují politici, publicisté a někdy i někteří kolegové historici, třeba odborníci na starší dějiny. Ostatně nedávno jste v Respektu otiskli rozhovor s Martinem Wihodou, expertem na středověk, kde jen tak mimochodem zmínil, že jsme byli vytrženi ze Západu po jaltské konferenci, po které spadla železná opona. To je přesně ten vykrystalizovaný mýtus, který se přes veškeré úsilí historiků nedaří vymýtit.

Proč je podle vás ten mýtus tak lákavý?

Já bych ocitoval Václava Klause při slavnostním shromáždění, které svolal jako prezident republiky při šedesátém výročí konce druhé světové války do Španělského sálu Pražského hradu a prohlásil tam, cituji: „Jaltské dohody, kterými si vítězné velmoci rozdělily sféry vlivu, rozhodly o tom, že už v prvních hodinách míru byl svět rozdělen znovu a že byl znovu připraven ke konfrontaci. Z těchto důvodů byly v naší části Evropy ustaveny komunistické režimy.“