Jsme v momentě, kdy se význam Západu znovu vynalézá 

Patříme na Západ, objevuje se v Česku pravidelně na billboardech před volbami. Sdělení je jasné: poukázat na naši příslušnost k euroamerickému světu, jenž vyznává demokracii, vládu práva a volný trh. A nikoli k Východu, který ve středoevropské zkušenosti představuje nesvobodu a bezpráví v područí imperiálního Ruska. V poslední době se ale zdá, jako by se se Západem něco stalo. Někteří členové západního světa totiž působí, jako by už zmíněné hodnoty nevyznávali. A nejde jen o Donalda Trumpa. V takové chvíli je namístě se ptát, co tedy vlastně Západ je a zda ještě existuje. Podle Naoíse Mac Sweeney, britské archeoložky a autorky knihy The West: A New History of an Old Idea (Západ: Nové dějiny staré myšlenky), se nacházíme v přelomové fázi dějin, kdy se obsah tohoto pojmu nově definuje – a rozhodně se to neděje poprvé. 

V Česku je „příslušnost k Západu“ jedním z častých politických témat. Mluví se o ní teď více i jinde ve světě?

Určitě. Zvlášť v posledních týdnech a po prohlášeních Donalda Trumpa je však namístě otázka, ke kterému Západu chceme patřit. Je tu evropská verze Západu stojící především na kontinentální Evropě a pak je tu atlantická vize Západu prezentovaná Spojenými státy. A obě tyto verze jsou poměrně odlišné – nebo se alespoň zdá, že kráčejí jiným směrem. A pokládám si otázku, jestli třeba už za půl roku nebudeme mít ohledně Západu úplně jinou představu. 

Zároveň v knize věnované tomuto pojmu a otázce, co znamená, píšete, že ho používáme zkresleně či chybně. V čem?

Je chybné používat ho k označení celku, ke kterému odjakživa přirozeně a automaticky patříme díky našim genům. Není to něco, co jsme zdědili. Není to něco, co v základu jsme, nýbrž něco, co jsme si vytvořili. Stejně jako jiné druhy identity je i Západ společenským konstruktem. Lidé ho vymysleli a pak si k němu vytvořili historii – namísto toho, aby historie stvořila příslušníky Západu. Myslím, že Západ je podobný něčemu, jako je třeba Evropská unie. Neexistuje od počátku světa, zároveň pocit evropské identity je něco skutečného, k čemu se buď hlásíme, anebo z čeho se vydělujeme, což dnes vidíme stále častěji. Takže Západ není nic automatického. Je to něco, co si vybíráte, vytváříte. Dnes je to důležitější než kdykoli jindy. Proto je důležité bavit se o tom, co Západ je a co není. Ale je potřeba používat tenhle termín správně.

Co tedy Západ je a co není?

Je to spíše seznam hodnot a principů, k nimž se můžeme hlásit, což v tuto chvíli dělá určitá skupina zemí. Každý může mít trochu jinou představu o tom, co tyto principy znamenají, ale určitě k nim patří úcta k demokracii, toleranci, individualismu a svobodě. A pak jsou tu země, které kdysi byly velmi důležitými součástmi Západu, ale nyní se od těchto hodnot odchylují a obracejí se k jiným hodnotám. Maďarský premiér Viktor Orbán se hlásí k neliberální demokracii. K antiliberalismu směřuje také Donald Trump. Oba se přitom ohánějí tím, že právě oni zastupují tradiční západní hodnoty. Ve skutečnosti se hlásí k něčemu, co rozhodně není západní, ale velmi odlišné.

Kdo dnes reprezentuje tradiční západní hodnoty?

To už je těžší otázka. Řekla bych, že nejvíce se tomu blíží způsob, jakým funguje zmíněná Evropská unie. Je to pokus, i když nedokonalý a plný chyb. Ale stále se hlásí k étosu tolerance a demokracie.

Ve své knize The West: A New History of An Old Idea (Západ: Nové dějiny staré myšlenky) popisujete, jak vznikl všeobecně rozšířený koncept západní civilizace, který zasazuje naše kořeny do starověkého Řecka a Říma. Říká, že právě tam naše civilizace vznikla a od té doby se nepřetržitě táhne až do současnosti. Ale podle vás je mylný. 

Starověké řecko-římské kořeny jsme objevili až během renesance, tedy spíše je znovu vynalezli. To není kontroverzní tvrzení, ale bohatě zdokumentovaný fakt. Například část západní Evropy sice symbolicky navazovala na starý Řím, ale ne na starověké Řecko. Zmíněná linie tedy byla přerušená, to ji však nedělá méně hodnotnou. Myslím, že můžeme být naopak hrdí na to, že jsme tehdy zkonstruovali nový vztah ke své antické historii. Někteří lidé si mohou myslet, že dnešní Západ přímo navazuje na dobu starověku, kdy byla Evropa rasově čistá a silní muži byli ještě silní muži. Ale čím více se o starověku dozvíte, tím jasněji pochopíte, že číst ten příběh takhle je nejen zastaralé, ale hlavně mylné. Je mnohem zapletenější, pestřejší a zajímavější.   

V čem konkrétně je mylný?

Hned první kapitolu knihy věnuji Hérodotovi, který je považován za otce dějepisu v jeho západní tradici. V obecném povědomí platí za klasického autora, který ve svých Dějinách údajně stvořil archetypální příběh dějin jako souboje dvou civilizací. Tedy západních, svobodomyslných evropských Řeků na jedné straně a exotických Peršanů coby barbarů z východu na straně druhé. Ale když si jeho Dějiny přečtete pořádně, zjistíte, že něco takového vůbec neříká. Popisuje svět, který byl kulturně mnohem bohatší a neomezoval se na dvě civilizace. Byl vnitřně rozvětvený, normy mnohem více udávaly místní zvyklosti. A byl to také svět, kde nebylo vždy jasné, kdo je Řek a kdo Peršan. Sám Hérodotos pocházel z řeckého města Halikarnássos ležícího v dnešním Turecku. Zároveň během života dvakrát kvůli politické situaci musel opustit domov a stal se uprchlíkem. I jeho život tedy dekonstruuje představu, že klasické Řecko bylo nějakou říší. Byla to pestrá směsice různých světů a vlivů.

Řecko ostatně tehdy sahalo přes několik kontinentů – i proto je zavádějící mluvit o zrodu Evropy? 

Přesně tak. Starověcí Řekové nebyli jen Evropané, ale také Afričané a Asijci. Řekové žili i v dnešním Afghánistánu – i když měli jinou barvu pleti, pořád to byli Řekové. Byli součástí širokého řeckého světa, jenž byl propojen náboženstvím, mytologií a literaturou. Ukazuje to úžasnou schopnost kultury svést lidi dohromady, pokud o to mají zájem. 

Teď jsme mluvili o západní či evropské civilizaci. Kde se ale vzal pojem Západ?

Začal se víc používat až ve středověku a skutečnou důležitost získal v kontextu křížových výprav. Z dnešního pohledu si můžeme říci, že to je logické: křížové výpravy přece byly v obecném povědomí střetem Západu a Východu, tedy křesťanství a islámu. Ale pojem Západ ve skutečnosti začal být důležitý skrze jiný konflikt, a sice mezi západním a východním křesťanstvím, tedy mezi latinským světem západní Evropy s centrem v Římě a byzantským světem střední a východní Evropy se sídlem v Konstantinopoli. Byla to hranice, která rozdělovala křesťanství na dvě znesvářené poloviny namísto toho, aby rozlišovala křesťanský svět od zbytku světa. Přitom tudy bychom dnes dělítko mezi globálním Východem a Západem nevedli.