Konečně jsem se dočkala. Dneska poprvé jedu na Svět knihy. Termín veletrhu vždy vycházel na zkouškové období, letos mám ale studium úspěšně za sebou a díky tomu i volné víkendy. Taťka se trochu bojí a ptá se mě, co budu dělat, když mě někdo okrade a zůstanu bez peněženky a mobilu. Schovávám si tedy tisícovku do podprsenky.
Stihnu autobus i vlak, během jízdy si přečtu celý Respekt. Nasednu na správné metro i tramvaj a o půl jedenácté mířím s davem na pražské Výstaviště. S úsměvem na rtech pozoruju davy lidí a říkám si, že je neuvěřitelné, že jich přišlo tolik kvůli knížkám. Jako první akce mě čeká beseda s autorkou Šikmého kostela Karin Lednickou, poslední díl jsem dočetla před pár týdny. Celá akce mě nadchne – není nijak obecná ani povrchní. Karin Lednická mluví specificky a probírá s moderátorem jednotlivá témata a aspekty knihy do hloubky. Na konci zmiňuje to, jak jí čtenáři děkují za to, že osud jejich kraje připomíná, a celé osazenstvo besedy při konečném potlesku vstává. Autorka je viditelně dojatá a já spolu s ní. V mém případě dojatá tím, že mám možnost sdílet svůj zájem a vášeň – tedy čtení – s tolika lidmi.
Zúčastním se dalších dvou debat: s Andreou Sedláčkovou, autorkou knihy o malířce Toyen, kterou jsem také nedávno přečetla jedním dechem. Debatní program zakončím na diskusi německých a českých spisovatelek o těžkostech, kterým při tvorbě čelí právě ženské autorky. Pro ty, kdo neovládají jeden z jazyků, jsou k dispozici sluchátka, přes která se tlumočí. Zažívám to poprvé a je to fajn pocit. Všechny účastnice jsou pohotové, vtipné a otevřené. Odnáším si krásné a inspirativní ponaučení – je potřeba být zároveň zdvořilá i drzá.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
