Zasloužíme si vyprávět své vlastní příběhy

Hry se dočkaly v médiích na přelomu tisíciletí označení „kultura kriplů“. Byla to spíš neznalost a už tehdy to vyvolalo kritiku, ale zároveň to výstižně ukázalo tehdejší převažující pohled. Platí tohle vnímání pořád?

Mám pocit, že hry jsou stále v pozici, kdy je musíme neustále obhajovat: že má smysl hrát, že je má smysl dělat, že to není médium cílené na malé kluky, kteří si je doma hrají místo učení, že jsou to jen střílečky a vzbuzují v nich agresivitu – mimochodem neexistují studie, které by to potvrzovaly. Je to trošku vyčerpávající, ale myslím si, že i tady se tenhle náhled pomalu mění.

Možná tu celkovou změnu charakterizuje i to, že jste herní vývojářkou. Jak jste se k téhle profesi dostala?