Mé bydlení a komunismus

Patřím k přibližně 20 procentům obyvatel Česka, kteří nevlastní byt a jsou v roli nájemníků. A žiju a pracuju v Praze. O tom, že je Česko proti jiným evropským zemím výjimečné v kultu vlastního bydlení, že obce a města se už v devadesátých letech minulého století zbavily svých bytů a městské bydlení je v zemi nedostupné, že ceny nájmů v posledních pár letech vyšplhaly do překvapivých výšin – byt o dvou pokojících s kuchyňským koutkem, předělaný z 1 + 1, stojí měsíčně to, co ještě nedávno 4 + 1 pro početnou rodinu – a že je zájemců o bydlení mnohem víc než volných bytů, dávno víme, napsáno o tom bylo dost. Zkušenost hledačů bydlení přinesla poznání, že rezignovat na pobyt v hlavním městě a vystěhovat se někam za Prahu tak, aby člověk dojel třeba vlakem každé ráno v přijatelné době do práce, není víceméně možné: pokud jde o ceny, pražské nájmy dávno sahají daleko za hranice města, v podstatě všude tam, kam ty koleje vedou. A když se objeví jakž takž dobrá nabídka bydlení, zájemce o domov se dozví, že i když zareagoval svižně, je třicátý v pořadí (jako já minulý týden) nebo taky třiačtyřicátý (jako já dnes, kdy toto píšu). Tak to zkrátka je. 

Mimořádně frustrující moment se přidá i ve chvíli, kdy už člověk nějaký byt najde a zaparkuje v něm sebe a svůj nábytek. Běžně dostává smlouvu na pouhý rok. A po roce v lepším případě zase na rok a pak zase. To slouží k možnosti každoročního zvedání nájmu, mnohdy výrazně, takže často i k nutnosti z bytu stejně odejít, pokud člověk žije singl s jedním příjmem (jako já) nebo je třeba mladá rodina s miminem a jedním plnohodnotným příjmem, protože druhý dospělý je na rodičovské. Se smlouvou na rok se žije tak, že se zabydlíte, půl roku se na to snažíte nemyslet a druhý půlrok už se vám svírá žaludek, čas se rychle překulí a vy nevíte, jestli zase nebudete balit. Jako já teď. Majitelka, která vloni při uzavření smlouvy slíbila, že když bude vše v pořádku, budu bydlet dál, vyzvala své podřízené ve správcovské kanceláři, která se jí o byt stará a která je shodou okolností taky její, ať mi oznámí, že mám jít. To je samozřejmě její právo.