Letos v březnu uplynulo od začátku západní invaze do Iráku dvacet let. Takto v jedné reportáži z roku 2011 komentovala stav irácké společnosti její typická postava posledních dvaceti let: „Jsme profesionálové – lidi zadržíme, pověsíme je ke stropu, bijeme je, dokud z nich nejsou nehybná těla. Šíité nebo sunnité, žádný rozdíl. Systém je teď vlastně stejný jako za Saddáma,“ říká tu Rafiq. Je to fixer, spojka mezi zkorumpovanou policií, radikály unášejícími náhodné lidi a rodinami, které se snaží zaplatit výkupné. Šedá zóna korupce, násilí a nejistoty, kdo kuje pikle s kým, pohltila téměř vše od stánkařů po vrcholné politiky. A to se téměř deset let od začátku války z poněkud ignorantské západní perspektivy mohlo zdát, že Irák už má nejhorší za sebou. Rozvrácený stát, paranoia, korupce a cynismus byly zřejmě nutnou cenou; jenže za co?
O údajných zbraních hromadného ničení, geopolitických dopadech invaze či působení americké armády v celém blízkovýchodním regionu už toho byly napsány stohy a natočeny stahodiny. Mnohem méně se mluví o vývoji, kterým si musela projít irácká společnost a stát; o zástupu Rafiqů, kteří zaplnili ulice i mozky. Je tak v něčem příznačné, že nejvýraznější reflexi najdeme v próze – třeba v oceňovaném románu iráckého spisovatele Ahmada Saadáwího Frankenstein z Bagdádu z roku 2013, který byl v užším výběru na Man Bookerovu cenu a nedávno vyšel ve skvělém českém překladu.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
