Loučení s poštou

Česká pošta byla místem mého prvního setkání s technologiemi. Jako malé dítě jsem trávil hodně času na Šumavě. Naše chalupa sice měla zavedený telefon, ale ten často nefungoval. Někdy jsme museli s drátem, který vedl z nedalekého sloupu do našeho okna, točit, aby se dalo telefonovat. Aspoň jsme dostali tento pokyn, možná se ale jen někdo bavil nad naší naivitou. Když přístroj nefungoval, šli jsme na poštu, kde se po vstupu do budky rozsvítilo světlo na stropě. Doteď si pamatuji to ohromení, že můj krok přiměje žárovku k zažehnutí. Vrchol modernity, který jsem k radosti zaměstnanců pošty pochopitelně neustále testoval.

Pošta je, zpětně viděno, pro mě i důkazem, jak krásně pomalé mé dětství bylo. Kolik dní člověk čekal na dopis. Jednou se mi tak stalo, že než došel list mé dětské lásce, které jsem psal, že je konec, a než mi přišla její odpověď, vše jsem si celý nešťastný rozmyslel. Dnes v čase esemesek naprosto nepředstavitelný rozměr času.