Odhrnuji závěs. Venku už přešlapuje další den jako korálek. Od našeho příjezdu do oblasti Aragvi panuje stabilní počasí. Modrá obloha a postupně narůstající horko.
„Nebudu to dělat,“ ozve se z vedlejší postele. Takový tradiční protestní rituál nás, lidí se závratí z výšek, pronesený Pavlovými ústy. Jako každé ráno. „Ještě pět, a když nepočítáš dnešek, tak jen čtyři,“ šeptá svoji mantru. „Už aby to bylo,“ pomyslím si a znovu si vzpomenu na Martinovo: „Musíš se rozhodnout, buď na to máš, nebo ne.“ To nám řekl hned po příjezdu. El Capitano, starý matador zahraničních projektů. Ale jo, zatím to jde.
Setkáváme se u snídaně. Vejce natvrdo, nakyslý sýr, margarín, čaj a rozpékaná chlebová placka. Stále to stejné. Už tři týdny. Dva kousky s sebou na svačinu a vyjíždíme. Tři skupiny po čtyřech lidech, v každé dva Češi a dva Gruzíni. Navigace na tabletu ukazuje, jak se k bodům, kde máme měřit, blížíme. Forester se drápe vzhůru po staré zarostlé cestě. Dál to nejde. Čeká nás 900 metrů traverz. Je to ta lepší varianta. Sedm set metrů převýšení není výjimkou, stejně jako dlouhé pochody říčním korytem s vodopády.
„Máš harpuny?“ ptá se Lika. „Jo, dvě,“ odpovídám. „Fajn, beru třetí,“ reaguje. Jde se. Michal v čele. Říkáme mu Mr. Trapinka. Rusky to znamená stezku. „Trapinka!“ vykřikne vždy, když najde sebenepatrnější stezičku svahem. S Likou Michal mluví rusky, já s ní anglicky a mezi sebou se s Jákobem baví gruzínsky. Nádherný jazykový mišmaš.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
