Občas hledám, jestli Kafka nesedí v publiku

Málokdo pohnul dějinami literatury 20. století tak silně jako Max Brod, když neuposlechl poslední vůli svého přítele. Všechny jeho rukopisy měl podle výslovného přání „spálit bez výjimky, a to co nejdříve“ – místo toho se je však rozhodl zachovat a brzy i publikovat. Kdyby jeho dílo skutečně hodil do ohně, nejenže by neexistovalo slovo „kafkovské“ popisující absurdity moderní existence a potýkání s byrokratickým aparátem, jež často nemá východiska. Bez Franze Kafky – jak připomíná literární kritička Iris Radisch v loňském textu pro Die Zeit – by nejspíš svůj hlas nenašli ani Samuel Beckett nebo Albert Camus.

Kafka ve fragmentech svých románů a povídkách popsal pocity a prožívání člověka ve světě, jehož složitost na straně jedné přesahuje chápání jedince a na straně druhé právě tato složitost probouzí pochybnosti o tom, jestli svět vůbec nějaký smysl má. Pražský německy píšící židovský spisovatel našel slova pro to, jak se později začaly cítit celé generace. Napsal ustavující texty pro pocit deziluze moderního věku, v nichž podle Radisch poprvé formuloval „životní postoj s lehkostí zakoušené bezvýchodnosti – a to ještě předtím, než se prostřednictvím existencialismu a následně populární kultury stal základní charakteristikou epochy, jež přestala mít zájem rozlišovat mezi smíchem a hrůzou“.  

I proto Kafkovo dílo stále fascinuje a provokuje další nové pohledy a interpretace. Za minulého režimu byl jeho význam potlačován, ale po roce 1990 se dostal na výsluní a už tam zůstal (nehledě na to, že se stal obří turistickou atrakcí a pro Prahu znamená totéž co James Joyce pro Dublin). V aktuálních týdnech, jež připadají na 140. výročí jeho narození, je tak jen v Česku možné zajít si na divadelní nastudování románu Proces, případně si jej zahrát pod názvem Playing Kafka jako videohru – nebo si počkat na září, kdy vyjde album, do nějž toto dílo převedla kapela Kafka Band.

A v plném proudu už jsou přípravy na příští rok, kdy uplyne sto let od spisovatelova úmrtí. Při té příležitosti bude v Německu do podoby televizní série převedena monumentální třísvazková biografie předního německého kafkologa Reinera Stacha, který mimo jiné vykládá Kafku nikoli jako přízračný stín magické Prahy, ale naopak jako svědka zrodu modernity a rozmachu technických vynálezů. Kromě toho se už také pracuje na životopisném koprodukčním filmu, který by podle scénáře Marka Epsteina měla natáčet Agnieszka Holland. 

Že má Kafka co říct k současnosti, potvrzuje ostatně i skutečnost, že citace z jeho dopisů Mileně Jesenské se letos staly trendem na TikToku a pro mladé publikum komunikující pomocí zkratek a emoji představují cosi jako nedostižně bohaté vyznání romantické lásky. I v roce 2023 tak Kafka stále promlouvá, a to nejen prostřednictvím svých knih. Tvůrci ve věku jeho pravnuků s překvapením zjišťují, že se od něj můžeme naučit i řadu věci o dezinformacích, konspiracích, algoritmech ovládajících internetový obsah a středoevropské identitě. 

Svět, kterému nerozumím

„Někdo mě musel pomluvit, neboť jsem byl, ač jsem neprovedl nic zlého, jednou ráno zatčen,“ pronáší hlas herce Jáchyma Kučery slavnou první větu románu na jevišti ostravského Divadla Petra Bezruče. Proces tu měl premiéru v lednu a od té doby byla každá repríza vyprodaná. Na úvod si publikum může myslet, že půjde o „klasický“ střet bezmocného jedince se systémem, ale záhy se ukáže, že ostravská inscenace je mnohem vrstevnatější.

„Zkušenosti covidu a války pro nás byly v rámci výkladu určující, protože do společnosti vnesly zmatenost a frustrace,“ popisuje svůj záměr režisér inscenace a současně umělecký šéf této scény Jan Holec. Hlavní hrdina Josef K., který čelí záhadnému procesu, tak tentokrát není ztvárněn jako nechápající ponížený tvor, ale naopak jako nabubřelý, ovšem také paranoidní bankovní manažer se sklony ke konspiračním teoriím. Na jevišti – jež má podobu prázdné bílé kostky – tak spíše než soucit vyhrazený pro oběti vzbuzuje Josef K. rovněž antipatie.