Nový otec dítě nebije 

Jak dlouho už trvá česká debata o fyzickém trestání dětí, dokládá obsáhlý text, který Respekt vydal v červnu 2003 a v němž optimisticky hlásil, že se v české společnosti stahují mračna nad odvěkou, všem srozumitelnou rodičovskou výhrůžkou – tedy větou „Chceš facku?“. Tehdy se v Česku právě rozběhla veřejná debata o zvláštním „zákonu proti fackování“, byť se paradoxně žádná taková norma nechystala. Během následných diskusí se ukázalo podobné rozdělení, jaké sledujeme dosud – na jedné straně přesvědčení, že děti se v civilizované zemi mlátit nemají. A na straně druhé názor, že zvláštním zákonem by stát příliš mluvil rodinám do výchovy. 

Druhý zmíněný názor zastával třeba tehdejší ředitel konzervativního Občanského institutu Michal Semín, v té době otec čtyř dětí (dnes již devíti): „V naší rodině nefackujeme. Ale proti podobným ideologicky motivovaným zákonům jsem z principu. Moderní stát je hydra, a čím méně se bude plést do výchovy různými rodinnými politikami, tím lépe.“ Naopak stále naléhavěji se projevoval i názor první, a to i pouhým pohledem do ulic: „Bití přestává být společensky přijatelné. Rodič fackující na ulici své dítě už zdaleka není tak častý obrázek jako v sedmdesátých nebo osmdesátých letech.“ 

A přestože od vydání textu uplynuly dvě dekády, přináší některé cenné postřehy k současné debatě. Třeba jak a kde se v tuzemské společnosti vzala představa, že bít děti je vhodnou součástí výchovy. Odvěký ideál poslušného a užitečného dítěte začala v padesátých letech narušovat popularita Sigmunda Freuda a jeho přesvědčení, že špatnou výchovou během dětství lze nenávratně zkazit dítěti život. Freudovy teorie doplňovali další autoři jako proslulý americký lékař Benjamin Spock, kteří místo poslušnosti vůči autoritě hlásali dětskou svobodu (i když ne svobodu neomezenou) a jako ideál „nepoškozené dítě“. „Kvůli izolaci u nás zůstal ideál poslušného, užitečného dítěte zakonzervován až do roku 1989. Stadium absolutní svobody nás minulo úplně,“ vysvětlil českou výchovnou pozici psycholog Josef Zeman. 

Debatu o alternativách k rigidní výchově jsme tedy jako celou řadu dalších otázek doháněli po listopadu. Zajímavé srovnání přinášely nové cesty na Západ. Zatímco v Británii nebo ve skandinávských zemích Čechy překvapoval značný liberalismus, v takové Francii se naopak po dětech vyžadovala ještě větší kázeň. „Veřejný prostor jako by tam s dítětem nepočítal. V knihkupectvích nejsou dětské koutky, v metru či v restauracích se na vyrušující dítě syčí,“ vzpomínal v textu brněnský sociolog Igor Nosál. Zároveň se v českém prostředí začaly objevovat různé návody, jak si s výchovou poradit, a to z různého názorového spektra. Jednak knihy amerického konzervativce Jamese Dobsona, který zdůrazňoval úctu k rodičům a připouštěl fyzické tresty: „Nikdy se nemají bít děti do 15–18 měsíců, starší děti lze výchovně plesknout přes prsty a později přes zadek; s většinou trestů doporučuje skončit před nástupem do první třídy a mezi 10.–12. rokem od nich upustit úplně.“ Ale také australského psychologa Steva Biddulpha, podle něhož je možné vést děti od batolecího věku v přísné lásce, kdy rodiče svou neústupností prosazují pevná pravidla, ale děti se nebijí.