Mánesův příběh je mnohem dráždivější, než naznačuje pražská retrospektiva

Josefu Mánesovi letos vyšly dvě velké knihy a ve Valdštejnské jízdárně mu pražská Národní galerie do poloviny července pořádá retrospektivu. Narodil se v roce 1820 a zemřel v roce 1871, čili žádné zásadní výročí nemá. Stačí ale vzpomenout slovo covid a důvod je jasný: všechno mělo původně vzniknout ke dvoustému výročí jeho narození a kvůli pandemii se to o tři roky odložilo.

Vyplatilo se posunutí? A co nám může připomínání Josefa Mánesa dát v roce 2023? Víme, že se po něm jmenuje spousta ulic, ale to je tak všechno. Lze s úspěchem tipovat, že většina lidí si ho dnes spojuje maximálně tak s orlojem na Staroměstském náměstí. Změní se to teď?

Od oltáře k lázním

Nejpřekvapivějším exponátem výstavy Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda ve Valdštejnské jízdárně je stará televize. Byla vyrobená v roce 1956 ve Strašnicích a stojí tu kvůli tomu, že se jmenuje Mánes. Byla pochopitelně černobílá, ale v osmdesátých letech se začala prodávat i její barevná varianta Mánes Color.

Plastovou bednu návštěvníci najdou v samotném závěru výstavy. V části vyhrazené druhému Mánesovu životu, tedy ohlasům, kterých se dočkal po smrti. Visí tu komunistický plakát zvoucí na oslavy připomínající „našeho největšího národního umělce“, návrhy známek a bankovek s mánesovskými motivy a také se tu promítá ukázka z filmu Paleta lásky, kde si malíře zahrál Petr Kostka. Promítat další normalizační tragédii jménem Štědrý den bratří Mánesů se pořadatelé neodvážili a je to dobře, protože by návštěvníci jinak zhlédli, jak se Josef s bratrem Quidem dívají do lavoru na polomrtvého kapra, zatímco jim k tomu hraje Josef Suk na housle Ave Maria.

Tento hravý závěr výstavy je umístěn až v patře, hlavní dolní část je naopak konzervativní. Mánes je tu představován jako autor, na jehož případě se dá chronologicky ukázat, že když má člověk dost talentu, může směřovat od prvních nesmělých skic k vrcholným dílům (tím je zmíněný orloj stojící v centru expozice), aby se pak se slábnoucími silami a čím dál klidnější tvorbou vytratil do věčnosti. Od kresby Děčínského oltáře fenomenálního německého romantika Caspara Davida Friedricha, jejž Mánes obdivoval jako dvaadvacetiletý v Drážďanech, po nedokončený výjev s ruinami Caracallových lázní, které rok před smrtí obdivoval v Římě. Taková je návštěvnická cesta Mánesovou výstavou.

Je tohle šťastný přístup k odkazu století a půl mrtvého velikána, který by nás měl inspirovat, abychom se jím hlouběji zabývali? Autoři a autorky grantového projektu zaštítěného Ústavem dějin umění AV ČR, jehož výstup vyšel krátce před zahájením výstavy v nakladatelství Arbor vitae pod názvem Let s voskovými křídly, na to šli jinak. Mánesa vnímají jako nadčasový fenomén plný vnitřních bojů, který v mnohém překračoval dobové konvence. Ať už šlo o náboženskou a historickou malbu nebo vůbec o život, v němž nalezneme řadu radikálních kroků, jichž si výstava Národní galerie (na projektu se přitom podílely obě kurátorky expozice Markéta Dlábková a Veronika Hulíková) nevšímá, respektive je vynechává.

Na trase Praha–Mnichov

Pozoruhodný je už začátek Mánesovy kariéry. Na pražskou akademii se dostal v patnácti letech, a jestli dnes někoho trápí, že je umělecké školství plné klientelismu, může jeho kořeny hledat právě ve třicátých letech 19. století. Mánesův otec Antonín na škole vedl krajinářský ateliér, jejím prvním ředitelem byl Mánesův kmotr Josef Bergler, a když student na školu nastupoval, provizorně ji řídil jeho strýc Václav. V roce 1841 ho ve funkci vystřídal Christian Ruben, který se do Prahy přemístil z Mnichova. Josef Mánes šel o tři roky později opačnou cestou: v Mnichově začal studovat kvůli tomu, že rodina Mánesů cítila v Rubenově osobě nepříjemnou konkurenci.