Turistka přítomnosti

Pro drtivou většinu hudebníků a hudebnic znamenala covidová pandemie ztišení. Koncertně i v tvorbě. Obrátili se k sobě a v intimních lockdownových nahrávkách pohlíželi do vlastního nitra. U Janelle Monáe to bylo naopak. Teprve ve chvíli, kdy se celý svět zastavil, našla prostor a odvahu se pořádně odvázat. Výsledkem toho je album The Age of Pleasure, které se začalo rodit v první vlně uvolnění u bazénových mejdanů, které pořádala pro své přátele. Nesly se ve znamení bezstarostnosti, vzájemné přitažlivosti, užívání si tělesnosti a sexuality, jaké jen mohou na takovém večírku za doprovodu tanečních rytmů zavládnout. I motiv radosti a slasti se přitom v druhém plánu překlápí ke společenskému komentáři, tedy k nepřátelskému klimatu vůči LGBT+ lidem.

Od chvíle, kdy se na začátku desátých let objevila na scéně, nebyla Janelle Monáe ani tak popovou hvězdou jako spíš autorkou konceptuálních sci-fi alb. Ta si brala inspiraci jak z německého expresionistického filmu Metropolis, tak z tradice afrofuturismu reagujícího na druhořadé postavení afroamerické populace, jež se cítí jako mimozemští kyborgové a hledá budoucnost na jiné planetě. „Jsem vetřelec z vesmíru. Jsem kybernetická dívka bez tváře, srdce či mysli,“ zpívala v jedné ze svých prvních roboticky funkových skladeb Violet Stars Happy Hunting!!!. K tomu pak její image charakterizovaly přísně střižené pánské obleky sloužící k tomu, aby byla coby žena vnímaná co nejméně jako objekt. To vše je ale nyní pryč: Janelle Monáe se odvrátila od sci-fi a přimkla se k tělesnosti a pozemskosti. Místo projektování budoucnosti se zaměřila na oslavu přítomnosti.