České železnice stávkovaly

Před třiceti roky sáhly odbory k první stávce v samostatném Česku. Železničáři ve dvou stovkách stanic na hodinu zastavili provoz. „Organizátorem stávky byl Svaz pracovníků v dopravě a přepravě, který zastupuje téměř polovinu všech zaměstnanců ČSD. Odboráři požadovali jednak zvýšení mezd, respektive výkonnostních příplatků, o tři sta korun na úroveň ostatních profesí na železnici a větší investice na údržbu tratí. Zatímco druhému požadavku ministr dopravy Jan Stráský vyhověl – z investičního fondu převedl 640 milionů na nutné opravy –, požadavek na zvýšení mezd zůstal nevyslyšen,“ informoval čtenáře Respekt. Výstražný protest v době vyjednávání o kolektivní smlouvě byl ale podle vlády i vedení drah nezákonný. Její organizátoři naopak tvrdili, že akce nemá s kolektivním vyjednáváním nic společného – chtějí zvýšit pouze výkonnostní příplatky, a nikoli základní mzdu. 

„V úterý odpoledne je již jasné, že k dohodě nedojde,“ psal Respekt „V místnosti zařízené tradičním sektorovým nábytkem úřaduje pod plakátem parní lokomotivy Albatros pět hlavních organizátorů stávky. Všude je plno cigaretového kouře a hromady papírů. Za dlouhým jednacím stolem sedí tajemník OSŽ Jaromír Dušek a neustále do telefonu opakuje, že stávka bude: ,Platí jen to, co řeknu já,‘ křičí chvílemi do sluchátka. Do některých železničních stanic totiž kdosi volal a tvrdil, že akce se ruší. V šest hodin večer má štáb potvrzenu účast ve stávce od 165 stanic v pražské a 49 v plzeňské oblasti. V osm hodin J. Dušek vyráží na obchůzku pražských nádraží. Vrací se před půlnocí: ,Masaryčka, Hlavní, Vršovice, všechno stávkuje,‘ říká vítězoslavně.“ A ačkoli se podle Duška ukázalo, že k ochromení dopravy stačí mnohem méně stanic, než se předpokládalo, část cestujících po stávce vypověděla, že hodinové zpoždění „na české železnici nic neznamená“.

Jaromír Dušek se pak objevil na stránkách Respektu ještě několikrát. Například v roce 1995 otiskl profil tohoto bývalého výpravčího, zapáleného zahrádkáře a otce pěti dětí s titulkem „Velké chvíle železného muže“. Dušek ve svém boji proti změnám na dráze pokračoval a vyhlásil další stávku. „Nepřítelem jsou hamižní byrokraté, kteří za každého režimu okrádají pracující,“ burácel odborářský vůdce v televizi. Respekt k tomu po návštěvě odborářské centrály dodal: „Právě pro tento přístup považují Duška jeho spolupracovníci za radikála s jasným názorem, kterého odbory v současné situaci potřebují jako sůl.“ Duškova nejsilnější chvíle přišla v roce 1997, kdy se jako šéf železničních odborů postavil proti snaze pravicové vlády Václava Klause sreformovat České dráhy a vyhlásil jednodenní stávku, kterou pak prodloužil na čtyři dny. „Vlaky se rozjedou, až k tomu dáme pokyn my,“ pronesl tehdy Dušek. Jeho suverenita zapůsobila i na neoblomného reformátora Klause. Ten v obavě z eskalace stávky vládní plány na proměnu drah zmírnil a dal Duškovi číslo svého telefonu, aby mu mohl kdykoli zavolat, pokud by potřeboval.