„Zůstanu, jen abych je otrávil. Zůstanu, jen abych je naštval. Zůstanu, jen abych sám sebe pobavil,“ zpívají v refrénu skladby When You Leave. Ta pojednává o hostovi, který odmítá opustit večírek, ačkoli už je jasné, že hostitelé by ho už rádi vypoklonkovali. O duu Sparks tvořeném bratry Ronem a Russellem Maelovými by se také možná dalo říci, že v showbyznysu zůstávají déle, než je záhodno. Ovšem málokterá kapela založená v půli šedesátých let se těší takové vitalitě, entuziasmu a svěžesti rukopisu jako právě Sparks na neuvěřitelném pětadvacátém albu The Girl Is Crying In Her Latte.
Už od průlomového singlu This Town Ain’t Big Enough for Both of Us, který v roce 1974 bodoval na druhém místě britské hitparády, byl rukopis Sparks charakteristický smyslem pro pompu a drama, ale také pro humor a sebeironii. To celé rozkročené mezi artpopem a glamrockem, na pódiu podpořené komickým kontrastem mezi hyperaktivními gesty zpěváka Russella a kamennou tváří klávesisty Rona.
Sparks vynikají v popkulturní satiře, což novinka stvrzuje. Potkávají se tu taneční elektronické kusy s kytarovými sóly i symfonickými aranžemi. Nad tím vším Russell Mael svým teatrálním stylem zpívá namátkou třeba z pozice čerstvého, ani ne den starého novorozence, který se rozkoukává po světě a není vůbec nadšený (Nothing Is As Good As They Say It Is). O kus dál se situuje do kůže Mony Lisy, kterou už nebaví viset na zdi v Louvru a balí kufry (The Mona Lisa’s Packing, Leaving Late Tonight). Hororovou atmosférou sršící We Go Dancing zase líčí kariéru Kim Čong-una, avšak nikoli jako obávaného diktátora, ale jako špičkového světového dýdžeje.
Když odezní finální balada – vhodně nazvaná Gee, That Was Fun –, je zjevné, že i jako hodně pokročilí sedmdesátníci jsou bratři Maelové stále těmi nejsofistikovanějšími baviči, jaké populární hudba zná.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
