0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Editorial13. 5. 20234 minuty

Země antihrdinů

Možná bychom rádi vytvořili dojem, že všichni jsme vlastně nakonec tak trochu stejní. Zní to lákavě, ale není to pravda

Seriálu Volha se podařilo rozproudit zajímavou debatu, která se drží ve veřejném prostoru i po odvysílání posledního dílu. Pro mnohé je to konečně série, která ukazuje normalizaci barvitě. Kolegové Jindřiška Bláhová a Pavel Turek v podcastu Respektu oceňují, že se pozornost konečně upřela na antihrdinu. Muže stojícího mimo elitu, jehož příběh neposiluje mýtus, že tu byla jen komunistická nomenklatura a pak nesouhlasící většina, které byla odňata práva. Konečně podle Jindřišky a Pavla vidíme člověka, který si určil vlastní pravidla a morálku.

Kolegové mi pomohli řadu věcí lépe pochopit. Ale jedna otázka ve mně stále zůstává. Čím to, že oni antihrdinové nám jdou lépe než ti hrdinové? Je to vliv ústřední postavy zdejší kultury – Švejka?

Reklama

Ono už slovo hrdina působí zakletě, příliš velkolepě, uměle a černobíle. Kdo dostojí kritériím kladeným na hrdiny? Mohou to být i lidé chybující, váhající? Jak je zobrazovat, aby byli v zemi antihrdinů zajímaví, přesvědčiví a chtěl se na ně někdo dívat v televizi či kině? A bude se někdo koukat na postavy, které za normalizace ukázaly, že se dalo jednat jinak?

Například film o Václavu Havlovi byl dutý, protože nejslavnějšímu českému disidentovi byla odebrána intelektuální síla a ponechána slušnost, odvaha, sexuálnost. Pochopit Havla bez jeho zapojení do polemiky o českou otázku není možné, protože tam leží klíč k jeho výjimečnosti i odvaze. Nejde mu jen o spor s mocí, ale celou společností, která sama sobě lže, aby nemusela čelit pravdě. Havel tak ve filmu sice trpí, ale bez podstaty. Hrdinství je tu postaveno na parametrech akčních hrdinů, nikoli na křehkém světě intelektuála, který se postaví světu i sám sobě.

Hrdinové z časů normalizace jsou v české kinematografii většinou nesympatičtí nebo nereální. Jan Patočka v Havlovi trousí moudra, jež působí jako prázdné fráze. To si opravdu nezasloužil. Ve Volze je disidentka vykreslená jako nesympatická režisérka, která se povyšuje nad ostatní. Žádné příkoří od režimu se jí vlastně moc neděje, je stále v televizi, jen pracuje v archivu. Sama pak klesne mezi donašeče, když udá antihrdinu jeho manželce, aby ho přistihla při nevěře. Druhý disident, který pracoval v televizní autodílně, se během normalizace choval stejně jako všichni ostatní. Že je disident, se vysloví až na konci příběhu, kdy jde dělat po revoluci kariéru.

Smazávání hranic mezi statečnými a mlčícími se opakuje často. I u velmi dobrých filmů či seriálů. Hrdina – signatář Charty 77 – ve filmu Kawasakiho růže se nakonec ukáže jako udavač. To samé vyjde najevo na hlavní postavu v povedeném seriálu Bez vědomí. Skvělý film P. F. 77 s Vlastou Chramostovou sleduje příběh zásadové pedagožky, která nakonec ale podepíše antichartu. To není kritika jednotlivých děl, protože ta nenesou odpovědnost za ostatní. Kinematografie nemá vychovávat, není její povinností vytvářet prototypy, podle kterých se má žít. A všechny tři zmíněné filmy (seriály) působí přesvědčivě.

Možná nám hrdinové nejdou, protože se hůře píše scénář. Hrozí z toho agitka. Ale důvodem může být i to, že bychom rádi vytvořili dojem, že všichni jsme vlastně nakonec tak trochu stejní. V duchu legendárního hesla z Limonádového Joea: Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Zní to lákavě, ale není to pravda. Stále kolem nás žije dost lidí, kteří jsou toho dokladem.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

 Erik Tabery
šéfredaktor


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].