Pět let stříhat metr?

Když v roce 2019 Donald Trump přišel s nápadem jmenovat do rady americké centrální banky dva své podporovatele Hermana Caina a Stephena Moora, se zlou se potázal. Bylo zjevné, že při výběru byla loajalita obou mužů k Trumpovi důležitější než jejich odborné kvality. Moore pracoval jako konzervativní komentátor a lobbista, napsal knihu Trumponomics, kde bývalého prezidenta vychvaloval. Jednou se nechal slyšet, že „o měnové politice nic moc neví“. Cain největší profesní úspěch zažil jako šéf řetězce Godfather’s Pizza a táhla se s ním obvinění ze sexuálního obtěžování.

Debata byla vyhrocená, časopis The New Yorker psal o pokusu oslabit klíčovou instituci „jmenováním poskoků“, deník Financial Times mluvil o „pokusu o sabotáž“. Trump obě nominace nakonec raději stáhl. Ale ne proto, že by přišel k rozumu. Spíše si rychle vykalkuloval, že „poskoci“ narazí v Senátu, kde se proti nim rychle zformoval odpor, a to i když komoru ovládali republikáni.

V Česku jsme rok účastníky podobného příběhu, jen s opačnou pointou. Na rozdíl od většiny zemí západního světa je tu nominace šéfů centrální banky plně v rukou prezidenta. Žádný předvýběr kandidátů nebo následná kontrasignace, prezident zkrátka jednoho dne oznámí jméno, druhý den předá jmenovací dekret a na šest let je hotovo.

Tak k výběru přistupoval Miloš Zeman. Loni překvapil výběrem Aleše Michla na post nového guvernéra, pod nímž – jak se mnozí už tehdy obávali – banka prochází nebezpečnou proměnou (viz text na str. 40–45). Odborný aparát ztrácí svobodu vydávat taková stanoviska, která se vrcholnému vedení nehodí do krámu, strategie banky je nesrozumitelná a výsledkem je vyšší inflace, než kdyby se dělalo to, co odborné posudky zevnitř instituce doporučují.